Bolestné vzpomínky

Když jsem byla malá, měla jsem tátu moc ráda. Ale jen do té doby, než se napil. Vždycky jsme mezi sebou měli takový zvláštní vztah. Když nebyl opilý, byl hodný. Občas mě schoval před máminou zlobou, někdy si se mnou hrál, když o tom máma nevěděla nebo když nebyla doma a tajně za mnou chodíval do pokoje, když máma usnula a lechtal mě. Neuměl mě pohladit nebo obejmout, neoslovoval mě jménem (místo toho na mě vždycky jen zapískal) a nikdy mi neřekl, že mě má rád. Ale jako střízlivý mi nikdy neublížil. A bylo na něm vidět, že mě svým způsobem má rád. Ale mámu měl vždycky mnohem raději. A jak mi sám mockrát řekl: „Tvoje máma je Bůh! Musíme jí pomáhat a poslouchat jí. A nesmíme jí zlobit!“. A tak jsme kolem ní všichni chodili po špičkách. Dnes když o tom přemýšlím, tak si myslím, že i táta z ní měl strach. Ale to ho neomlouvá. Miloval jí nade všechno na světě! A vše, co ona udělala nebo řekla, bylo svaté! Nikdy by nedovolil, aby jí kdokoliv ublížil! A když se to pak v těch mých deseti letech stalo, cítil, že naprosto selhal. Že jí zradil a zklamal! A od té doby se hrozně změnil! Zlomilo ho to! A od té doby už na mě neměl čas ani náladu vůbec!

Před tím, než se tohle stalo, tak se občas napil a dost často to i přehnal a pak z něj byl chlípnej a nadrženej chlap, ze kterého jsem měla strach. Ve všech ženách a dívkách (včetně mě!) viděl svou milovanou ženu, se kterou se chtěl vyspat. A tak se na všechny ty ženy vždycky sápal a nazýval je Jaruškou. A já v těchhle chvílích věděla, že mu musím jít z očí a z cesty, protože byl schopný mi ublížit. Naštěstí pro mě byl často natolik opilý, že když jsem byla ve střehu, podařilo se mi před ním utéct. Dvakrát jsem ale utéct nestihla. A tak mě dvakrát znásilnil i on. A pak byl na sebe hrozně naštvaný, zvracel, brečel, mlátil hlavou o zeď nebo pěstmi do skříně a dlouho se mi nebyl schopný podívat ani do očí, a tak se mi vyhýbal. A pak šel a opil se, aby na to zapomněl! Byl to začarovaný kruh. Vždycky mi z něj v těchhle chvílích, kdy se napil, bylo hrozně zle!

Už od té doby, co mě máma toho jednoho dne donutila se na ně při jejich sexu dívat a pak si na něj sáhnout, se mi hrozně odcizil a doslova „zhnusil“. A já se ho začala neskutečně štítit. A štítila jsem se i mámy. To, co mi prováděl můj švagr, bylo nechutné a někdy hodně bolavé. A já byla vyděšená k smrti! Pořád mi bylo hrozně špatně! Ale když jsem pak velmi z blízka viděla svého otce a matku při souloži a pak si na něj ještě musela sáhnout, bylo to jak kdyby se celý svět zbláznil! Jak kdyby se všechno zhroutilo a nic najednou nemělo smysl. Jako bych umřela a ztratila všechno, co jsem si myslela, že jsem do té doby měla! Nechápala jsem, kdo ti lidi najednou jsou! Nechápala jsem, co se to stalo a proč! Podrazilo mi to nohy a já cítila, že se nemůžu ani nadechnout! Bylo to hnusný a nechutný! A dodnes mi to zůstalo před očima a ve vzpomínkách, na které se nedá zapomenout! Natož pak na to samotné znásilnění, které mě naprosto ochromilo a zlomilo! (Stalo se to, když mi bylo 12 a 13 let.) Od té doby přestal být mým tátou!!!…. I dnes, po tolika letech, když se na něj podívám, vidím to před sebou, jako by se to stalo včera! A cítím se znovu a znovu jako ta malá a k smrti vyděšená a znechucená holčička!

Můj táta je hrozný slaboch, bez sebevědomí a bez úcty sám k sobě. Snadno se nechá oblbnout, každý s ním může mávat jak chce a on by se pro druhé rozdal. V nitru je to hodný, ale příliš zraněný člověk. A tak se s tím vším asi pere jak nejlépe dovede. Ale neuvědomuje si, že tou svou obrannou pozicí ubližuje svému okolí, které ho potřebovalo a potřebuje. A to mu hrozně zazlívám.

Mám ho svým způsobem ráda, ale hrozně mi ublížil a zradil. Když mě znásilnili v těch deseti, přímo před ním, nechal mě tam jen tak v krvi ležet a místo toho, aby mi pomohl, tak se odplazil za svou manželkou a odprošoval se jí za odpuštění. Jako bych já byla nějaký vzduch a jako by mu bylo úplně jedno, co mi ti chlapi udělali a jak hrozně velké bolesti mám. Jako by najednou úplně zapomněl, že jsem jeho dítě, které má milovat a chránit a o které se má bát. Vykašlal se na mě! A svou manželku litoval a omlouval se jí. A nezastal se mě ani ve chvíli, kdy se mnou ona pak nepříčetně cloumala a vykloubila mi tu ruku! Bylo mu to nejspíš fuk. A já nevím, jestli mu to kdy dokážu odpustit!!! Stejně jako nevím, jestli mu někdy vůbec dokážu odpustit to, jak mě v opilosti znásilnil on sám. A ani mu to odpustit nechci! Ani mu nechci odpustit to, že pak mámě dovolil mě prodávat jiným chlapům za ten jejich hloupý chlast!!! ....... Chápu, že se trápil a dokázala bych pochopit, že to své trápení a úzkosti potřebovali zapít! Chápu, že to měli těžký a že život bezdomovců k chlastu přímo směřuje! Ale co já? Co jsem měla dělat já? Za kým jsem měla jít, aby se o mě postaral a aby mě před nimi ochránil, když už se máma rozhodla si na mě vybít svůj vztek??? Já přece nebyla jejich nepřítel! Já je o ten barák nepřipravila! Já nemohla pro tu pitomou pistol doběhnout, abych jí tátovi přinesla, když k nám tenkrát vtrhli!!! Nemohla jsem utéct a volat o pomoc!!! Nešlo to! Nedokázala jsem to! Byla jsem jak v tranzu a nemohla jsem dělat vůbec nic! Tak proč mě za to chtěla pořád tak trestat? Nebo za co mě to vlastně celou tu dobu trestala? Za to, že jsem se narodila? Ale já se jí o to neprosila! Já o tenhle život nestála!!! A pokud mě nechtěla, proč nešla na potrat?! Nebo proč mě nedala do dětského domova??? Proč mě už od početí tak hrozně nenáviděla?!

Moje děti vznikly po znásilnění a přesto je miluju nade všechno na světě a nikdy bych nedovolila nikomu, aby jim ublížil! Oni za to přece nemůžou!!!! Tak proč mě ona nedokázala milovat, jako já miluju své děti? Tohle opravdu není fér! Tolik jsem se snažila si tu její lásku zasloužit, ale marně!

Mockrát jsem tátu prosila, ať mi pomůže a ať mě zachrání z toho feťáckého doupěte! Ať mě tam znova neposílá a ať poprosí mámu, aby mě vzala zpět. Prosila jsem je oba o slitování a slibovala jsem, že budu hodná a že nikomu nic neřeknu. Omlouvala jsem se za všechno, i za to, co jsem neudělala. A občas jsem měla i šílené hysterické scény, které vůbec nešly ovládat. Ten strach a bolest, kterou jsem prožívala, byly nepopsatelné a k nevydržení! A nemělo to konce. Máma z toho měla radost a táta s tím nic nedělal! Trápilo ho to, přesto to dovolil. A raději to dál a dál zapíjel, jen aby to nemusel řešit a myslet na to. To byl jeho útěk od reality, která pro něj byla mnohem těžší, než byl schopný zvládnout. A já místo toho, abych ho za to proklínala a přála mu to nejhorší, tak jsem si ho nastěhovala k sobě!

Když máma umřela, bylo mi 29 let. Mému staršímu synovi byly čtyři roky a čekala jsem miminko toho jáhna. Bylo mi hrozně a už tak jsem měla starostí a trápení až nad hlavu. Přesto jsem se nad svým tátou slitovala a vzala si ho po smrti mámy k sobě. On ze zoufalství a ve své bolesti vykřikouval, že už nikoho jiného nemá a že už na tomhle zatraceném světě zůstal úplně sám. A tím mi zasadil jen další ránu přímo do srdce! A co já?! Jak mohl něco takového říct? Vždyť já jsem přece jeho dcera! A měl ode mě už jednoho vnoučka. Tak jak mohl říct, že už nikoho jiného nemá? Srdíčko mi krvácí ještě dnes! A já se ho přesto opět jen snažím pochopit a pracuju na tom, abych mu to jednou dokázala odpustit. Ale je to všechno mnohem těžší a složitější, než se zdá!

A jaké je to s ním žít teď? Někdy to jde, ale někdy je to neskutečně náročné! Když jsem si ho sem vzala, dali jsme si každý jednu podmínku. Já mu dala podmínku, že musí přestat pít. A on mi dal podmínku, že uděláme za celou tou šílenou minulostí tlustou čáru a nebudeme se o ní nikdy bavit. A tak jsme s podmínkama oba souhlasili. Ale ono to vůbec nefunguje tak, jak má! On tu svou podmínku už několikrát porušil a dopadlo to katastrofálně. Opil se tak, že udělal neskutečnou ostudu i u sebe v práci a v opilosti mi pak zlomil pár žeber nebo udělal parádního moncla přímo pod okem. Ty ostatní pohmožděniny a odřeniny ani nepočítám. Ale naštěstí jsou to jen výjimečné situace, které jsou vždycky s nějakou událostí spojené. Třeba výročí jejich svatby, výročí úmrtí nebo nějaká oslava. Neumí to zastavit a pak se diví. Ale na rozdíl od toho, jak to bylo dřív, tak teď se umí alespoň omluvit. Sice ho to neomlouvá, ale alespoň vím, že ho to mrzí. A musím na to dát už velký pozor!

A co se týká té jeho podmínky, tak to je často hodně těžké dodržet. Protože chodit jen tak kolem sebe, usmívat se a dělat, že se nikdy nic nestalo ani neděje a že je všechno vlastně naprosto v pořádku, to je fakt šílený! A obrovsky těžký!!! Někdy stačí ho jen vidět nebo slyšet a všechno to zlé z minulosti se mi vrátí zpět! Hrozně mi všechnu tu těžkou minulost připomíná. A já s tím neskutečně bojuju a přitom se usmívám a hraju tu jeho hru na to, že všechno je v pohodě.

Nikdy nebrečíme, nikdy se nebavíme o problémech a o jakémkoliv trápení. Ani nedokážu popsat, jaký vztah vlastně mezi sebou máme. Někdy si připadám, že je to mé třetí dítě, které není schopné se pomalu sám o sebe postarat. Chodí sice do práce, ale oblečení a svačinu mu musím připravovat já. Když někam jedeme, tak mu musím já zabalit. Na všechno se mě ptá jak malé dítě a žárlí, když se věnuju víc dětem nebo nikomu jinému, než jemu. A všechno to tu nechává na mě. On mě z části bere jako dceru a zároveň jako tu svou manželku. Občas mě osloví „drahoušku“ a pořád se mnou všude chodí. Dlouho si tu všichni mysleli, že je to můj manžel, protože všude, kam jsem šla, tak šel i on se mnou. A když jsem ho s sebou nechtěla a chtěla jsem jít třeba s dětmi ven sama, cítil se vždy dotčeně. A pak byl protivnýl A za to mi to pak nestojí.

Když k nám došel, donesl si spoustu dluhů. Napřed jsme ho s pomocí „babičky“ a Bedřicha dostávali z toho alkoholismu, což vůbec nebylo lehké! A pak jsme se snažili dostat z těch šílených dluhů! I já jsem se kvůli němu zadlužila a Bedřich byl zase jako na koni, protože udělal další věc, za kterou mu oba s mým tátou musíme být vděční. Zaplatil mu všechny ty úročené půjčky, které jsme mu pak mohli postupně vracet bez všech těch úroků. Pak tátovi našel několikrát práci. A občas ho začal pod kontrolou brávat na pokec a na pivo. Udělal si z něho kámoše a táta z vděčnosti skáče podle toho, jak ten jáhen píská. Dluhy jsme donedávna spláceli a teď už splácíme jen bazarové auto, které jsme si museli koupit. Ale už se s tím dá mnohem líp vyžít! A dokud ten táta bude bydlet pořád u nás a bude chodit do práce, pak to snad nějak zvládneme a utáhneme dál. Jen se obávám okamžiku, kdy do té práce chodit přestane! Ale já doufám, že tam vydrží chodit ještě alespoň pár let.

Takže jaké to je, bydlet s otcem, který mě celé dětství a pubertu nechal krutě znásilňovat a týrat? Který mě sám dvakrát znásilnil? Který se celou dobu jen díval na to, jak trpím a neudělal nic, aby to zastavil a zachránil mě? Mnohem náročnější, než jsem si myslela!!! Ale zároveň si nedokážu představit, že by tu už s námi nebyl. Teď, když mi konečně může alespoň z části vynahradit to, co mi nedal v dětství a když mi to může vynahradit hlavně na mých dětech, tak je těžké ho odsud vyhodit pryč. Navíc se teď hodně snaží. Dětem se věnuje a do té práce chodí. Díky čemuž jsme si mohli dovolit si na splátky koupit to auto! Až na těch pár vyjímek se i snaží opravdu nepít. A pomáhá mi, když nejsem schopna fungovat a stát na nohách. Když jezdím k lékařům nebo skončím na pár dní v nemocnici, hlídá doma mé děti a stará se o celou domácnost. Když mi není dobře, vezme děti ven a hlídá je. A když mám teď svátek nebo narozeniny, tak mi vždycky společně s dětma předají alespoň kytku. A to je příjemná změna! Sice to není ta vysněná oslava a posezení s přáteli, ale důležité je, že konečně alespoň ví, že vůbec ty narozeniny mám a popřeje mi. Dřív tohle nehrozilo! A myslím si, že ani dnes neví třeba kolik mi je let. A kdyby si každý rok nenapsal všechny ty narozeniny do kalendáře, stoprocentně by na mé narozeniny zase zapomněl. Ale třeba se i mýlím. V každém případě se hodně změnil. A já se na něj vykašlat prostě nemůžu!!! Nejsem a nikdy nebudu jako on, nebo jako moje matka! Nikdy ho umřít nenechám! S tím bych totiž na rozdíl od nich nedokázala žít!!!