Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nová rodina.

Během mého pobytu v nemocnici, v době, kdy jsem čekala svého prvního syna, jsem se seznámila s jednou paní, která v té nemocnici taky ležela. Byla hrozně fajn a začala se tam o mě starat. Bylo jí mě líto, protože když jsme se tam potkaly, měla jsem monokla pod okem a samé modřiny a pořád jsem se schovávala v pokoji. Jí to ale nedalo a tak se ke mně začala pomalu přibližovat, až jsme se nakonec skamarádily a začaly spolu trávit nějaký ten čas. Hodně jsme si toho o sobě řekly a když jsem jí přiznala, čeho všeho je můj manžel schopný, řekla, že to takhle nenechá a že si mě vezme k sobě domu, protože nedovolí, aby mě nebo mému ještě nenarozenému miminku někdo dál ubližoval. A tak jsem u ní nakonec doopravdy skončila.

Její rodina (manžel a dva skoro dospělí synové) s mým příchodem do jejich rodiny souhlasili. Klukům to bylo jedno, stejně nebyli věčně doma a její manžel byl nakonec docela rád, protože ona byla nemocná a potřebovala, aby se o ní někdo staral. A tak jsem se o ní mohla alespoň postarat a on mohl v klidu chodit dál do práce. Byla jsem ráda, že můžu být alespoň trochu užitečná, když už jsem jim tu rodinu narušila svým příchodem k nim.

Začali jsme se seznamovat a učili jsme se společně žít. Já byla vděčná za to, že mě nenechali jít do azylového domu, kam jsem původně měla jít a že mi nabídli patřit do jejich rodiny a tak jsem se moc snažila jim jakkoliv zavděčit a dát jim tak najevo, jak moc si toho vážím. Pár dnů na to, co mě k sobě vzali mi nabídli, že pokud chci, přijmou mě za svou dceru a mého syna za vnoučka. A já s nadšením souhlasila. Byla jsem štěstím bez sebe! Konečně jsem se dočkala své maminky a poprvé v životě jsem měla být součástí nějaké rodiny! Pořád jsem tomu nemohla uvěřit a každý den jsem za ně děkovala Bohu! Mé nadšení ale netrvalo dlouho....

Přišla jsem k nim asi tři týdny před porodem. A když jsem pak porodila krásného a zdravého syna, byla jsem vděčná za to, že mu můžu nabídnout i někoho jiného než jen samu sebe. Díky téhle rodině mohl mít i babičku s dědou a dva strýce, které by bez jejich nabídky nikdy neměl. A to bylo úžasný! A tak jsme všichni začali žít jako jedna velká šťastná rodinka. Ale netrvalo dlouho a celé to kouzlo šťastného rodinného života se najednou začalo rozplývat. Klukům se moc nelíbilo, že tam s nimi bydlím, ale mého syna rádi měli. Mamka nepotřebovala mě,ale mého syna, kterým si zahojovala ránu po svém zemřelém synovi a neuměla mi dát najevo tu mateřskou lásku,kterou jsem tak potřebovala. A já si tam začala připadat jako služka. A to samé si myslela i ta moje psycholožka, která si všimla, že mě to tam neskutečně ubíjí. 

Můj nový "taťka" si přestal dávat pozor a začal se chovat stejně, jako před mým příchodem k nim. Začal být agresivní, sprostý a zlý a já pochopila, proč se ho všichni bojí a proč ho i lidi venku berou obloukem. A já místo toho, abych si užívala svého vysněného děťátka, tak jsem se jim starala o domácnost a o věčně "nemocnou mamku", která byla věčně v depresích a potácela se v křečích, při kterých si byla schopná i ublížit. Na své dítě jsem vůbec neměla čas. A všechno co jsem  dělala a jak jsem se o syna starala, bylo podle té mamky špatně. A tak se většinu času o něj starala babička nebo strýcové, mezitím, co já uklízela nebo vařila, jen aby dědeček po příchodu z práce nenadával a aby nebyl zlý. Protože když se naštval, bylo to opravdové ródeo! Křičel, že ho bylo slyšet snad až na druhé straně dědiny, nadával těmi nejsprostějšími slovy a mlátil do všeho nebo se vším, co mu přišlo pod ruku! Hrozně jsem se bála, hlavně o svého syna a nechtěla jsem, aby v tom musel vyrůstat a tak jsem to nakonec vydržela asi rok a při první příležitosti utekla o kus dál, do podnájmu.

V té době se na "scéně" objevila moje obvodní doktorka s manželem.....

(Během pár následujících let se v této rodině stalo pár dost podstatných změn. Můj nový a výbušný ˇtaťka" zemřel a "mamka" si našla nového přítele se kterým se přestěhovala do dědiny, ve které bydlíme my. O jejich baráček podvodem přišli a tak jim nic jiného nezbylo. Kluci se osamostatnili a "mamka" se ještě víc stáhla. A jako "mamka" fungovala ještě míň, než před tím. Ale jako babička fungovala dál. A tak jsem ráda alespoň za to!

 
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< červen / 2020 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 7858
Měsíc: 470
Den: 19