Bolestné vzpomínky

Milý Bože. Znovu Tě prosím o pomoc! Je mi hrozně zle a neumím si pomoct! Léky nezabírají, na čtení knížky se nesoustředím, všechno, co mi přijde pod ruku bych nejraději rozbila a třískla s tím o stěnu nebo o zem, nedokážu být dlouho ve společnosti někoho a přetvařovat se a nedokážu být sama! Nevydržím ležet, sedět, stát, chodit, mám pocit, že se rozletím. Vnitřně se chvěju a připadám si, jako by mi mělo být nejmíň devadesát let nebo jako bych měla rakovinu v posledním stádiu a už jen čekala na smrt! Připadám si, jako by pro mě nic nemělo význam a smysl a jako by všechno šlo nějak mimo mě. Chci křičet, řvát, mlátit kolem sebe, bušit pěstí do zdi, zbít každého, kdo se ke mně přiblíží……….. a zároveň se potřebuju někomu (nějaké ženě) schoulet do náručí a vybrečet se! Cítím se tak hrozně sama a pořád jako bych čekala na něco, co už nikdy nepřijde! Na svou mámu, kterou jsem celý život hledala ve všech ženách okolo a tajně doufala, že si mě jedna z nich nechá. Na to, že se najde někdo, kdo mě dokáže obejmout a pohladit a koho se nebudu muset bát. Na někoho, kdo by mě dokázal mít rád a kdo by tu pro mě byl, když by mi bylo zle a kdo by už nedovolil, aby mi zase někdo ublížil.  Jako bych pořád hledala nějaké to svoje zázemí a domov, pocit bezpečí a jistoty! Jako bych čekala na tenkém ledě a jen čekala, kdy pode mnou praskne a kdy se v té ledové vodě utopím. Cítím tu zimu a chlad, strach a úzkost. Vidím všechny ostatní v dálce, jak se spolu baví, smějí se, držejí se za ruku, fungují jako rodina, děti si hrají mezi sebou nebo s rodiči a všechno TAM funguje tak, jak má! Ale já jsem na tom ledě, zmrzlá na kost, že i když tak moc chci křičet a volat o pomoc, nevyjde ze mě ani hláska. Stojím tam, vyčerpaná k smrti a nesmím se ani pohnout, protože ten led je moc tenký a já celou dobu vnímám, jak pode mnou praská! Všechno mě neskutečně bolí, hrozně se bojím a nemůžu to nikomu říct! ……………….. 

Jediný domov, který jsem měla byl buďto mezi mými věčně opilými rodiči, pro které jsem byla jen na obtíž a zklamání jejich života a kde mě máma klidně shodila ze schodů nebo mi vykloubila ruku jen pro to, že jsem si dovolila jí poprosit o to, aby mě ochránila a pomohla mi. Nebo takový domov, kde se na mě dennodenně střídalo několik zfetovaných a ožralých chlapů, kteří se bavili tím, že se vsázeli kolik toho vydržím...... Bože, Ty víš, jak to pro mě bylo těžký a jak moc jsem se bála! Křičela jsem bolestí, prosila je, aby přestali, volala o pomoc a každičký den jsem se modlila, aby to skončilo! Ale nemělo to konce a další den to bylo zas a zas. Kým jsem vlastně pro ostatní byla? Znamenala jsem někdy pro někoho vůbec něco? Proč mě v těch nemocnicích dávali vždycky do kupy a pak mě poslali zase zpět, aby si opět každý se mnou mohl dělat, co chtěl? Proč mě prostě nenechali umřít!? Tolik se na ně zlobím! Na všechny, co byli v mém okolí, všechno to zpovzdálí sledovali a nehnuli ani prstem, aby mi pomohli! Na všechny, co zavírali oči a otočili se ke mně zády, místo toho, aby mě někde schovali. Na všechny, co jsem se na ně kdy obrátila s voláním o pomoc a s prosbou a oni se na mě vykašlali nebo mi ještě víc podkopli nohy. Na všechny ty prasata, co mi ukradli všechno, co mohli – dětství, pubertu, pocit bezpečí, jistoty, pocit své vlastní důležitosti,……. Co mě zlomili tím nejhorším způsobem a zničili mi život! Bože můj, ty chceš, abych jim odpustila??? Co to po mně chceš? Nevíš, jaké to je, když se do tebe dostávají a ty cítíš, jako by tě trhali na kusy! Nevíš, jaké to je, chvět se panickým strachem z toho, že nevíš, co se bude dít, jen víš, že to bude hodně zlé a že to bude bolet, jen nevíš, jak moc a ani nevíš, jestli to vůbec přežiješ. Nevíš jaký to je muset být potichu, nesmět se bránit, přitom, co se na tobě střídají a vymýšlejí ty šílenosti, které máš pocit že ani snad nikdy neskončí! Křičet sám v sobě ze všech sil a vědět, že nesmíš vydat ani hlásku, protože by tě pak navíc zmlátili tak, že bych zas nemohl ani do školy, aby Tě pak nikdo neviděl tak zřízeného! Tohle všechno jim mám odpustit? Ale já nechci! Nemůžu! Podívej se na mě, Bože! Udělali ze mě trosku, co není schopna normálně fungovat a obstát mezi ostatními lidmi. Nějaký chlap se na mě jen podívá nebo se mě dotkne a mě se chce zvracet a utéct někam hodně daleko. Nemůžu spát, ani jíst. Zvracím, panikařím, žiju v neustálém napětí, strachu a s neustálou a s nepředstavitelnou bolestí v srdci. Žiju v neustálé úzkosti a každý den se mi ty šílenosti něčím připomenou a vrací se zpět! Jako by se to všechno dělo nedávno! Jako by to nikdy neskončilo!!!!!! A jako by se to mělo stát zas! Nedokážu se uvolnit a přestat být ve střehu! ………. Dívám se na lidi kolem mě a chci být jako oni. Radovat se ze života, vtipkovat, pošťuchovat se, bez problémů se bavit ve společnosti, nebát se říct svůj názor a zapojit se do hovoru. Mít vůbec nějaký svůj názor a nebo přestat se bát, že moje názory nejsou vůbec důležité a že to někoho vůbec zajímá. Ale nejsem jako oni!! Jsem pořád to malé vystrašené dítě, které se těm dospělým nevyrovná! Bojím se před ostatními i promluvit, stydím se, cítím se jako šmudla a jako naprostá nula!!! Nemám vůbec žádné sebevědomí a je mi ze sebe trapně. Copak můžu vůbec v tomhle stavu někam mezi lidi chodit???!!! Vždyť tohle přece nejde!!!