Vidím sebe....
Bolí mě břicho, hlava, srdíčko, cítím, jak se vnitřně chvěju a jak jsem v napětí a zároveň tak hrozně vyčerpaná a unavená ze všeho! Cítím se, jako kdybych měla každou chvilku omdlít nebo jako kdyby mi bylo už minimálně osmdesát let. Mám pocit, že už další den nemůžu zvládnout a že už to napětí a úzkost nevydržím! Když zavřu oči a pokouším se usnout, cítím a vnímám, jak ta malá holčička ve mně hrozně křičí, mlátí kolem sebe, pláče a volá o pomoc! Uvězněná v tomhle špinavým, nechutným a hloupým těle!
Co vidím, když zavřu oči:
Vidím sebe jako malou, jak sleduju na schodech ty zlé chlapy, co nám vyhrožují smrtí a jak stojím u toho peřiňáku a nemůžu se nadechnout ani pohnout, když ubližují rodičům. Jak otevírám pusu a ze všech sil křičím a volám o pomoc, přesto, že ze mě nevyjde ani hláska! Cítím je na sobě i v sobě a pořád, i po tolika letech cítím tu obrovskou bolest, beznaděj a panický strach! Vidím se, jak ležím pozvracená a počůraná pod tou postelí, jsem úplně mimo, třesu se a upřeně hlídám dveře i balkon a jak čekám, kdy se tam objeví někdo, kdo mi zase ublíží nebo kdo mě zabije. Vidím sama sebe, jak mě táta odtahuje od našeho baráku a já hystericky křičím, držím se kliky, kopu kolem sebe a pořád opakuju, JÁ NECHCI! Vidím se, jak ležím přikrytá svojí bundou, v mém novém pokoji v paneláku na zemi, kolem mě jsou samé krabice, naši si to ve vedlejším pokoji „rozdávají“ a já sním o tom, jak bych zase chtěla spát v normální posteli, u normálních lidí, kterým bych tam nevadila a kde bych se mohla cítit v bezpečí. I když už jsem vlastně ani nevěděla, co to slovo BEZPEČÍ znamená! Už tak dlouho jsem se tak necítila a tak hrozně mi ten pocit chybí i dnes.
…. Vidím sebe, jak sedím na záchodě ve škole a přemýšlím, co mám dělat a co se mnou bude dál. Komu bych to mohla říct a kdo by mi mohl pomoct? Kdo by mi tak mohl věřit a ujmout se mě? Kdo by mě vyslechl a bral mě vážně? Koho by mohlo zajímat, že nemám kam jít nebo že mi každý den hrozně ubližují a že se bojím to komukoliv říct? Hodiny tikají a já musím něco vymyslet! Vnímám jak každou vteřinou panikařím, protože za chvilku začne zvonit a pak bude vyučování , které jakmile skončí, já budu muset zase jít zase zpátky do toho pekla, ve kterém žiju už tak dlouho, že už ani nevím, jaké to je žít normálně. Nechci vylézt z toho záchoda, nechci, aby začala hodina, nechci se tam vrátit! Chci zastavit čas! Chci to všechno zastavit! Chci, aby mi někdo řekl, co mám dělat! Chci, aby sem za mnou někdo přišel a zeptal se mě, co se stalo a co mi je. Chci, aby tu pro mě někdo byl! Cítím se jako bych tu na tom světě byla jen já, kterou nikdo jiný nevidí a nevnímá, jen ti, co mi tak ubližují. Jako bych pro ostatní byla neviditelná a nedůležitá, a mohli mě vidět jen ti zlí. Jako bych si nic jinýho než tohle zacházení se mnou nezasloužila. Jako by všichni ostatní byli úplně jiní, než já, mnohem důležitější a hodnotnější, lepší. Jako bych já neznamenala vůbec nic a oni hrozně moc. Jako bych neměla vůbec nějakou naději na to, že zrovna mě by někdo mohl pomoct a že bych zrovna já mohla někoho zajímat!
… Vidím sebe, jak jezdím po městě jedním autobusem a trolejbusem za druhým, z jedné konečné do druhé, protože se bojím domu a nemám kam jinam jít. Venku je hrozná zima, já nemám ani pořádný oblečení, ani jídlo nebo pití, jsem hrozně unavená, chce se mi brečet, křičet a chce se mi spát! Bojím se všeho a všech a nejraději bych se schoulela do klubíčka někde do tepla, v nějaké malé místnůstce, kde bych se zamkla, přikryla se celá dekou, pod kterou bych se schovala a konečně se pořádně vyspala. Cítím na sobě, jak každým dnem slábnu a jak hrozně těžké je pro mě dýchat a žít. A cítím obrovské zklamání, smutek a vztek na celý svět!
….. Vidím toho feťáka Václava, jak zavírá ty pitomý dveře u něj v bytě, sráží mě k zemi jedinou fackou a jak na mě řve, že od této chvíle patřím jen jemu a že ho budu poslouchat na slovo, jinak toho budu litovat! Cítím jak jsem zmatená a vyděšená k smrti a vůbec nechápu co se to děje a proč a co se stalo s tím mým vysněným princem, do kterého jsem byla tak bezhlavě zamilovaná?! A vidím, jak mě pak táhne na tu sedačku za vlasy, odhodí mě tam jako kus nějakého hadru, mlátí mě, vyhrožuje mi a při tom se tak blbě usmívá. Užívá si to, líbí se mu, že se svírám v bolestech a jak jsem strachy celá bez sebe. Vidím a cítím, jak se do mě násilím dostává a jak křičím bolestí! Vůbec nic nechápu a ptám se, co se to s tímhle posraným světem děje a co jsem zase komu udělala, že se mi to děje zas??? Proč to neskončí? „Já už nechci!!!!! PROSÍÍÍM!“ ………….. Nic nechápu a vnitřně křičím z plných plic, ale není mi to nic platný!
Neustále před sebou vidím některé z těch tváří feťáků, co se tam na mě střídali. I všechno to, co tam se mnou dělali a co jsem musela dělat já. Pamatuju si ty pocity, které se nedají popsat slovy! Protože na tohle slova prostě nejsou! Vidím tu patnáctiletou holku, co hystericky volá o pomoc, křičí bolestí a brání se, zatímco se na ní (i na mně a ještě jedné holce) střídá několik zfetovaných prasat najednou! Vidím její zoufalý a bolestný výraz, když jí nemilosrdně mlátí, kopou do ní a píchají jí víc a víc drog! A vidím její bezvládné a zakrvácené tělo, které tam nechali ležet, mezitím, co ubližovali nám dvěma. Dodneška nevím, co se s ní stalo, ale nám vyhrožovali, že pokud někomu něco řekneme, skončíme tak taky!
A vidím spoustu dalších a dalších věcí a událostí, které se staly!!! Jen o tom tady nemůžu a nedokážu psát!!! Ale ani na to už nechci a nemůžu zůstávat dál sama!!! A tak nevím, co s tím mám dělat! A jak s tím mám dál žít!!! Jen vím, že mě to užírá, ničí a bolí čím dál víc!!! A že na to nechci a nemůžu už dál zůstávat sama!
Co to se mnou udělali?! Kdo jim dal to právo se mnou takhle zacházet? NENÁVIDÍM JE! NENÁVIDÍM JE VŠECHNY! ……….. Nechci už být tou hodnou holkou!!! Sním o tom, že jsou někde svázaní a bezbranní, jako tenkrát já, a že se jim za to můžu pomstít. Chci je zkopat, zmlátit, chci je vidět trpět a slyšet je prosit o odpuštění! Chci aby poznali, jaké to je a chci, aby brečeli bolestí! Chci si na nich vybít svůj vztek!!! ……………… Možná je to špatný a možná by mě za to každý odsoudil, ale mě už by to bylo fuk! Nikdo nebyl v mé kůži a v mé situaci a nikdo, kdo tohle neprožil, nemůže pochopit, jak hrozný to je a jak to člověka zlomí! A jak hrozně těžký je s tím žít!
