Bolestné vzpomínky

Bylo mi jen 15 let, když jsem se dostala do rukou drogového dielera, který ze mě ze dne na den udělal jen sexuální hračku, otrokyni a hadrovou panenku bez nároku na cokoliv. Byl to neskutečně dlouhý rok plný nesnesitelné bolesti, paniky a strachu. Nejhorší a nejdelší rok v mém životě!

Několik dní před koncem deváté třídy, se u nás objevil takový zajímavý a viditelně dost bohatý kluk. Bylo mu něco přes dvacet let, měl hezké auto, samé značkové oblečení a byl ověšený zlatem. A k mému velkému překvapení o mě projevil zájem. Nechápala jsem, jak může takový (tenkrát pro mě ještě úžasný) kluk chtít takovou šmudlu, jakou jsem byla vždycky já. Ale byla jsem za to ráda. Všechny holky které nás spolu viděly, mi ho záviděly a já si poprvé v životě připadala pro někoho alespoň trochu důležitá. Choval se ke mně hezky a já si na malou chvilku dovolila být šťastná! Dokonce seznámil i mojí nejlepší kamarádku s jeho kamarádem a tak jsme spolu všichni byli i na čtyřrande. A všechno to bylo moc fajn. Vlastně to bylo až moc pohádkový, na to, aby to mohla být pravda.

Byla jsem zamilovaná až po uši a hrozně moc jsem chtěla věřit tomu, že i on mě má rád. A tak jsem udělala tu největší chybu v mém životě a hned první den prázdnin jsem se nechala ukecat k tomu, že pojedeme k němu domu, kde si jen potřeboval něco vyzvednout a při té příležitosti mi chtěl ukázat kde bydlí. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to byl jen další násilník, kterému mě máma prodala. A že si celou tu dobu se mnou jen hrál. Všechno jsem pochopila, až když bylo pozdě. Byla jsem hloupá a neskutečně naivní a škaredě jsem na to doplatila! Ale dobře mi tak!

Hned jak jsme dorazili k němu domu, pochopila jsem, že to všechno byla jen jedna velká lež, protože v momentě, kdy se zavřely dveře, vrazil mi takovou facku, až jsem upadla na zem. Jeho výraz v obličeji se rázem změnil a z toho úžasného kluka, do kterého jsem se zamilovala, se z minuty na minutu stal jen další tyran, který mi dost jasně dal najevo, že patřím od teďka jen jemu a že budu poslouchat na slovo, jinak mě klidně zabije. Odtáhl mě za vlasy na jeho pohovku v obýváku, zbil mě a znásilnil tak, že jsem krvácela ještě několik dní. Od té doby jsem se stala jeho majetkem a zároveň sexuální hračkou nejenom pro něj, ale taky pro jeho věčně zfetované a ožralé kamarády, kteří k němu skoro každý den chodili. Oni mu nosili drogy nebo peníze a za to si pak se mnou mohli dělat co chtěli. Byla jsem v obrovské pasti, ze které nebylo úniku a celou tu dobu jsem umírala strachy a šílela bolestí.

Ze začátku jsem pořád jenom brečela, prosila je, ať přestanou, bránila se a snažila jsem se před nimi utéct. Křičela jsem bolestí a občas je i pozvracela, mezi tím, co se na mě střídali. Ale brzy jsem pochopila, že čím míň jim budu odporovat a čím víc budu "spolupracovat", tím "lepší" to bude pro mě. Protože jakmile jsem dělala problémy a neposlechla je, následoval pokaždé nějaký trest. Bili mě vším, co jim přišlo pod ruku (většinou přes přirození, přes prsa, přes nohy nebo přes záda), přivazovali mě, rvali mi vlasy, nutili mě pít jejich moč nebo polykat jejich sperma. Strkali do mě všechny možný předměty, zavazovali mi oči a vsázeli se, kolik toho vydržím. A když nepomohlo ani to a já nedokázala dělat to, co chtěli a bránila se jim, tak mi dali tu nejhorší lekci, jakou jen mohli. Jednoho dne tam dovedli ještě mladší holku, než jsem byla já a "On" jí pak přede mnou znásilnil. Celou dobu mě nutil, ať se na ně dívám, řval na mě, že je to všechno kvůli mně, protože já dělám problémy a nedělám, co mám. A že to kvůli mě teď musí odnést takhle "chudinka"! Bylo to strašný!!!!! Nechtěla jsem, aby jí ublížili!!! Nechtěla jsem, aby to odnesla za mě!!!! A dodneška si to neskutečně vyčítám!!! Nikdy ten její křik, pláč a zoufalý bolestný výraz v obličeji nezapomenu!!!! A nikdy si to neodpustím!!! Cítila jsem obrovský vztek, bezmoc a byla jsem hrozně hysterická. A tak mě museli další dva držet a celou tu dobu se jen pitomě smáli a mlátili mě, aby mě zklidnili. A ona celou tu dobu volala o pomoc, křičela, brečela a hlasitě naříkala. Dodneška to mám před očima pokaždé, když zavřu oči! Dodneška ten její nářek a pláč slyším. A moc bych jí chtěla říct, jak strašlivě mě to mrzí!!! A jak bych to všechno chtěla vzít zpět!!! Ale nejde to a tak s tím musím po zbytek života žít.

Jednou byl na mě ten feťák tak naštvaný, za to, že jsem nedokázala být dost statečná, povolná a potichu, že mě odtáhl násilím do auta, odjel se mnou někam mezi bezdomovce a předhodil mě jim tam jak kus nějakého masa hladovým a nadrženým lvům. Byla to další lekce k tomu, aby mě naučil poslouchat a abych přestala dělat "problémy". Když mi došlo, co se děje a co mě čeká, dostala jsem hysterický záchvat, kdy jsem ho prosila o odpuštění a slibovala, že už budu poslouchat, a že už nebudu dělat problémy. A on mě jedinou fackou opět srazil k zemi, až jsem na chvíli ztratila vědomí. Když jsem se probrala, viděla jsem ho, jak nastupuje do auta a odjíždí pryč. Všude kolem mě se povalovaly kondomy, jeden z těch bezdomovců zrovna jen kousek ode mě močil a další už se připravoval na to, jak mě znásilní. Vystřídali se na mě všichni čtyři a všichni naštěstí použili ty kondomy, které jim tam asi ten feťák nechal. Celé to prostředí i oni páchli na dálku. Všude samá špína, smrad, výkaly,... Bylo mi z toho místa, z nich a z toho všeho hrozně zle, dávila jsem se, chtěla jsem zvracet, ale neměla jsem co! Bylo to šílené!!! 

Byla to extrémní a totálně zvrácená lekce, která ale zabrala. Pochopila jsem, čeho všeho je ten feťák schopný a věděla jsem, že ať se děje, co se děje, musím to vydržet, protože mezi těmi bezdomovci už nikdy nesmím skončit! Když mě ten feťák odvezl k němu domu, pohodil mě na zahradě na zem, hodil po mě mýdlo, přitáhl hadici a dlouze na mě plným proudem stříkal vodu, abych to ze sebe všechno smyla. Pořád na mě křičel, že smrdím a jak jsem nechutná. A ptal se, jestli prý ještě budu dělat problémy. A já slibovala, že už budu poslouchat a že udělám všechno, co bude chtít. On mi pak doma nařídil, ať jdu ještě do vany, a vydrhnu se znova a pořádně. Pak přišel, aby to zkontroloval a sám mi nemilosrdně a bezcitně vrazil své prsty do mého přirození, aby mě umyl, a aby měl jistotu, že jsem se umyla dobře. Pak mi ještě sám kartáčkem a pastou hrubě a bolestivě vyčistil celou pusu, až skoro do krku, že jsem měla pocit, že mi ten kartáček prostrčí skrz! Brečela jsem bolestí, třásla se a svírala, ale nedovolila jsem si se jakkoliv bránit a odporovat. Celý tenhle zážitek je jeden z těch nejhorších, které jsem tam zažila. A takových šílených a zvrácených věcí se tam dělo hodně!

Jezdili jsme i na různá jiná místa, k jiným feťákům, kde byli i jiné holky. Některé už naprosto smířené s celou tou situací, některé ještě vyděšené k smrti, stejně, jako já. Nesměly jsme mezi sebou mluvit, ani na sebe jakkoliv reagovat. A občas jsme si musely na příkaz těch feťáků ubližovat navzájem. Oni tomu jen přihlíželi a říkali nám, co máme dělat. A pak se většinou "přidali" a začali nám ubližovat sami. Střídali se na nás a byli jak nadržená zvířata!

Když jsem byla u něj doma, musela jsem často chodit buď jen v jeho tričku nebo úplně nahá, abych byla pro každého kdykoliv "dostupná". Přestali mi dávat i najíst, abych je nemohla pozvracet, takže jídlo bylo jen vzácné a jen za odměnu. A v případě, že jsem je přece jen pozvracela, klidně mi v tom vymáchali obličej. A byly i chvíle, kdy mě donutili sníst velkou porci nějakého jídla, zbytky nebo zkažené jídlo. A děsně se u toho smáli. Cvičili mě na to, poslechnout je na slovo a bez odmlouvání dělat, co se po mě chtělo. Což bylo pro mě nepopsatelně těžké. A často až nemožné. Vědět, co se bude dít, a nemoct tomu zabránit! Po pár týdnech mě vycvičili natolik, že mě mohli nechat odvázanou při všem tom, co mi dělali (když to nešlo vydržet, dali mi nějakou drogu, aby mě umlčeli) a dokonce jsme po nějaké době začali jezdit i k nám domu, kde jsem s hrůzou zjistila, že se navzájem s mými rodiči znají a tykají si. Tehdy jsem pochopila, čeho všeho je máma schopná a jak moc mě musí nenávidět, když tohle všechno dopustí. A nakonec mě nechali chodit i do školy. Nastoupila jsem tehdy na střední školu, kam jsem se dostala bez přijímaček a kde jsem měla zakázané cokoliv říct. Pod výhružkou, že jak jen ceknu, najdou si mě a zabijou nebo ublíží té mé kamarádce. A to jsem nesměla dovolit!!! Samozřejmě jsem si to odvážení nebo dojíždění do školy musela i dost krutě "odpracovat" a zasloužit si to!! A stejně jsem měla spoustu zameškaných hodin a dní, a tak jsem na konci roku musela dělat reparát. Na té škole tehdy trval můj otec a pořád dokola to omílal. (Jednou ve slabé chvilce mi řekl, že jedině, když něco vystuduju, tak se můžu zachránit, utéct někam pryč a žít tak, jak bych chtěla! Což je paradoxně další věc, za kterou jsem mu dneska více méně "vděčná" a zároveň jsem ale neskutečně naštvaná!!! Protože mi to vůbec k ničemu není! Měl mě zachránit!!! Odvézt mě odtamtud!!! Nedovolit, aby mi ubližovali!!! Někam mě schovat!!! A ne bojovat za nějakou pitomou školu!!! Jak tomu všemu mohl jen tak přihlížet?! Jak s tím vším vůbec může teď žít??!!)

ON (Václav) zval moje rodiče do hospody na šipky a na vodku, kde za ně platil a pak jsme přespávali u mých rodičů doma. Občas pozval i tu mojí kamarádku s jeho kamarádem a šli jsme do hospody všichni společně. Ona vypadala tak hrozně šťastně a bylo na nich na obou vidět, jak se milují a jak jsou rádi, že se mají. A já jí nemohla nic říct! Měla jsem to zakázané! Bylo mi řečeno, že jak jí třeba jenom něco naznačím, vezme si Václav do parády jí nebo mojí neteř nebo kohokoliv jiného, kdo to odnese za mě. A to jsem už znovu nesměla dopustit!!! A tak jsem mlčela a uvnitř sebe tajně křičela z plných plic o pomoc!

Máma s tátou věděli úplně o všem, co se mnou ten feťák i ti jeho kamarádi dělají. Sám jim to všechno vyprávěl a dokonce jim i jednou pouštěl video, kde to všechno měl nahrané. Mámě to bylo úplně fuk a táta raději dělal, že nic nevidí. Když jim Václav pustil to video, táta vyběhl pryč a slyšela jsem ho, jak zvrací. Ale to bylo tak všechno, čeho byl schopný. Vyhýbal se mi a přitom často brečel a mlátil třeba hlavou o zeď, až do krve, (což dělal dost často), protože byl příliš velký slaboch, aby tomu zabránil. Ale nepomohl mi a nechal mě v tom samotnou. Vykašlal se na mě, když jsem ho nejvíc potřebovala! A hrozně mi tím ublížil! A moje máma? Ta to pro změnu schvalovala a říkávala mi, že dobře mi tak. Prý si jiné zacházení se mnou ani nezasloužím. A když jsem jí na kolenou a s brekem prosila, ať mi pomůže, řvala na mě, ať sklapnu, nebo mi ještě přidá. Že prý na mě a na moje scény nikdo není zvědavej! A tak jsem prostě musela celou tu dobu držet "hubu" a krok a dělat všechno, co se ode mě očekávalo! Podržet každému nechutnému a zfetovanému ožralovi, zatnout zuby a pokusit se při tom nebrečet, nekřičet a nebránit se. Uklízet po sobě všechnu tu krev, která nešla ani vyčistit, a jejich sperma, ze kterého mi bylo hrozně zle. A venku přede všema dělat, že se nic neděje a že je mi vlastně fajn. Což bylo asi to nejtěžší, co po mně kdo kdy chtěl! Nebránit se, i při sebevětších bolestech a při těch nejšílenějších věcech, které se mnou dělali! A nemoct nikomu nic říct!

Moc jsem chtěla, aby mě někdo zachránil a aby se mě někdo ujal a už mě tam nikdy nepouštěl! Ale i přes to, že spoustu lidí mělo podezření na to, že mi někdo ubližuje, neudělal nikdo nic. Jediní, kdo měly odvahu to nahlásit a snažit se mi pomoct, byla škola, kde si zapisovali všechny moje viditelné modřiny a zranění. Jednoho dne, kdy jsem kvůli těžkému poranění nedokázala v té škole ani vylézt schody, kdy kolem mě zrovna procházela má třídní učitelka, už toho v té škole měly dost. Paní učitelka mě odvedla do ředitelny, kde mě donutila sundat alespoň tričko. A když mě s paní ředitelkou viděly, okamžitě začaly jednat a oznámily to na sociálce. Já jsem se ale moc bála říct pravdu, a tak jsem nakonec na jejich naléhání jen potvrdila, že mě rodiče bijí. Když ale pak sociálka přišla přímo k nám domu a před mými rodiči se mě zeptala na to, jestli je to pravda, všechno jsem ze strachu popřela!! A od té doby jsem tu sociálku už neviděla!!! ..........Václav ani nikdo z těch feťáků se u nás pak několik týdnů neobjevil, za to matka mi dost krutě celou tu dobu dávala najevo, že to, co jsem provedla, jsem posrala, a že to bylo naposled, co jsem si něco takového dovolila!!! A že jak to udělám ještě jednou, ponesu si obrovské následky a budu toho litovat! 

Pak "TEN" Václav zase dojel a všechno to pokračovalo dál. Celé tohle utrpení trvalo dohromady skoro nekonečně dlouhý rok. Skoro každý den (s občasnou přestávkou několika dní) se na mně střídalo několik nechutných prasat, kteří se bavili tím, jak strachy ani nedýchám a jak se svírám bolestí. A já ani nedokážu spočítat, kolik jich za ten rok bylo! Každou chvíli mě bili, ponižovali, zkoušeli co všechno vydržím a vymýšleli všechny možné nechutnosti, které je zrovna napadly.  Musela jsem sama sebe "osahávat" a "dělat si ty hrozné věci" vším, co po mně hodili, přitom, co oni se dívali a měli z toho děsnou srandu. Musela jsem je nechat, ať na mě "zaučují" své cikánské malé děti, které z toho měli hroznou srandu!!! .....Nebo jsem byla třeba přes noc přivázaná ke stromu někde v lese a musela jsem jen doufat, že se pro mě vrátí a že mě tam nenechají umřít. Byla jsem už tak bolavá, že jsem se bála jít i na záchod nebo se třeba jen sama sebe při mytí dotknout. A bylo pro mě čím dál tím těžší to prožívat znovu a znovu, protože ta ostrá bolest se nedala snést! Po několika měsících už jsem byla tak vyřízená, že jsem se začínala stávat apatickým robotem, bez nároků na jakékoliv city a bez soucitu sama k sobě. Zpočátku jsem se hrozně bála, že mě zabijou, a pak už jsem si přála být raději mrtvá, než muset takhle trpět dál. A když jsem pak začínala omdlívat a opravdu jim umírat před očima, raději se mě zbavili a po roce mě polomrtvou vrátili rodičům. Byla ze mě už jen taková prázdná schránka a tělo bez duše. Nebyla jsem pomalu schopna sama dojít už ani na záchod a celý svět se se mnou točil. Bylo mi hrozně zle a všechno mi už bylo fuk. Těm feťákům už jsem byla k ničemu. Byla jsem už jen hadrový panák, který každou chvíli zkolaboval a který jim byl už spíš na obtíž než pro jejich potěšení! A tak mě prostě odhodili, jako nějaký použitý, špinavý a potrhaný kus hadru a nechali mě být.

Moje máma mi pořád dokola opakovala, že jsem k ničemu a jenom na obtíž a na hovno. Že za všechno špatné co se v mém životě děje si můžu jenom já sama a že všem lidem kolem sebe jen ničím život. A já jí věřila, že má pravdu, protože jen tak dávalo to moje utrpení alespoň nějaký smysl. Proč by mi jinak všichni pořád tak ubližovali? Co jsem já nebo ty holky, které v podobném pekle žili nebo žijí taky, udělaly tak hrozného, že jsme si zasloužily takové hrozné věci?! Nebyly jsme dost dobré pro naše rodiče?? Nebo snad pro tenhle svět?? Mohly jsme to vůbec nějak změnit??? Kde se stala chyba? Co jsme dělaly jinak než ostatní děti? Často jsem se Boha ptala, proč zrovna já? Proč se mnou všichni zacházeli jako s odpadem? A proč mě v tom všichni nechali tak hrozně dlouho?? Kde byli všichni, když jsem je potřebovala? A kde byl Bůh, když jsem ho celou tu dobu volala a prosila ho o pomoc?

Dnes, když třeba našemu farářovi při zpovědi jen naznačím, že jsem měla dost složitý a těžký život, tak mi řekne, že on (Bůh) tam se mnou ale byl a plakal se mnou.... Ale co je mi to platný?! Byl tam a jen se na to všechno díval? To mi má pomoct a utěšit mě to? I můj vlastní táta u toho byl a všechno to viděl a ani on mi nepomohl! Taky ho to omlouvá?! To že on to "viděl"??? (Když teď pominu to, kdy mi ublížil i on sám!) ....To mi ale nestačí! Moc se na ně na oba zlobím! Ani jeden z nich mi nepomohl! Nikdo z nich mě odtamtud nevytáhl a klidně by mě nechali tam umřít! Jenže tohle já neberu! Vnímám to od nich od obou jako velikou zradu! A nevím, jestli jim to někdy budu schopná vůbec odpustit. Stejně tak, jako nevím, jestli to někdy dokážu vůbec odpustit mámě. Nebo všem těm lidem kolem mě, co to tušili a neudělali vůbec nic, aby mi pomohli. A pravděpodobně nebudu nikdy schopná odpustit ani sama sobě, protože jsem nedokázala pomoct těm, co to potřebovali, a protože jsem se ani nepokusila je zachránit. Ani sama sebe jsem nedokázala zachránit nebo se zabít! Přitom by to bývale bylo pro mě mnohem lepší, než prožívat tohle peklo a muset s tím pak celý život žít! Protože žít s tím, je jako prožívat to znovu a znovu pořád dokola. Nejde na to zapomenout, nejde za tím udělat tlustou čáru a nejde s tou obrovskou bolestí normálně žít!

Celé moje dětství, puberta, i dlouhé roky potom, byla jedna velká noční můra, která mě děsí pokaždé, když se mi náhodou podaří alespoň na malou chvilku usnout! Noční můra, která se mi pořád vrací a vybavuje úplně ve všem, co dělám. A nejhorší je to v noci, když nemůžu spát. Žiju s obrovskou bolestí, která se nedá vydržet! Dusím se a jsem v neustálém napětí. Uvnitř sebe jsem celá sevřená a roztrhaná! A každý den se přemáhám a nutím do toho, abych byla vůbec schopna fungovat a vstát! Každé ráno je mi do breku z toho, že musím sebrat zbytek svých sil, nasadit úsměv a snažit se na sobě nedat nic znát! A každý večer je mi pro změnu do breku z toho, že mám pocit, že už to nevydržím, a že už nemůžu dál! Jsem z toho všeho už neskutečně vyčerpaná a unavená! Nespím, nejím nebo zvracím všechno, co sním, nebrečím (přesto, že uvnitř sebe hystericky brečím a křičím z plných plic)! A jediné, co moc potřebuju a co si přeju, je to, aby tu někdo se mnou hlavně v těchhle chvílích byl a pomohl mi tyhle nesnesitelné chvíle zvládnout! Abych se měla komu svěřit s tím, co cítím a prožívám! Abych se mohla k někomu schoulet do náručí nebo někoho jen chytit za ruku a přiznat někomu, jak hrozně mi je a jak už prostě nemám sílu s tím vším dál bojovat a se vší tou bolestí se dál sama prát. 

(V únoru 2019 jsem konečně dostala odvahu a po 18ti letech jsme si s tou mojí nejlepší kamarádkou popovídaly o tom, co se u toho feťáka dělo a s hrůzou jsem přitom zjistila i hrozné věci, o kterých jsem nevěděla. A je mi z toho zle!!! A mám děsný vztek! Nic z toho, co se stalo, se nemělo stát!!! .......... Viděly jsme tam a zažily hrozné věci. A obě se tím dusíme hrozně dlouhou dobu. Obě si s sebou neseme následky, které nám ovlivňují celý život.)