Jdi na obsah Jdi na menu
 


Život "na ulici".

Celé to vyhrožování, vydírání a ohrožování celé naší rodiny trvalo přes rok, než nás připravili úplně o všechno, co jsme měli. Mě osobně připravili o dětství, o pocit bezpečí, o můj úsměv a bezprostřednost, o radost ze života, o rodinu, domov a o nevinnost. Ukázali mi, že nejsem vůbec nikdo a neznamenám vůbec nic. A díky nim jsem pochopila, že neexistuje nikdo, kdo by mě ochránil a kdo by mě chtěl. Můj život se najednou zhroutil a rozpadl na malinkaté kousíčky, které už nikdy nikdo nedokázal slepit.

Když k nám poslední den ti "chlapi" přišli, sebrali nám klíče od domu, ve kterém jsme žili a který sám táta s dědou postavili. Z minuty na minutu nás vykopli na ulici a my neměli kam jít. Neměli jsme vůbec nic! Zůstalo nám jen pár krabic, které jsme pobrali a které nám dovolili vzít. Stali se z nás bezdomovci a nikdo to neřešil. Všem to bylo fuk. A tak začal můj "život na ulici".

Rodiče byli nonstop zalezlí v hospodě nebo přespávali u svých hospodských známých a já každou chvilku u někoho jiného. Buď u máminý kolegyně, u nějaké mé spolužačky, ve sklepě paneláku nebo prostě někde venku. Nikdo neřešil jestli mám kde spát nebo co jíst. Nikoho nezajímalo, co se mnou je. Byla jsem ještě dítě a byla jsem odkázaná jenom sama na sebe a na to, co mi kdo dal nebo kde mě kdo nechal. Ani nevím, kolik měsíců jsme takhle žili, než si naši našli nějaký podnájem v bytě. Ale mě to přišlo jako celá věčnost. A nebylo vyhráno, ani když rodiče sehnali ten byt, protože i když už jsme měli kam jít, neměli jsme ani kousek nějakého nábytku a ani peníze na něj. Takže jsme shruba dva roky žili v bytě bez postelí, bez ledničky, pračky, stolku a bez všeho toho důležitého, co člověk k životu potřebuje. A nebylo ani na jídlo! Jediné, za co se utráceli dennodenně peníze, byly cigarety a chlast.

A když nebylo ani na to, tak si máma poradila tím, že mě prostě prodala nějakému ožralovi v hospodě, který jí za to tu vodku koupil. Bylo mi dvanáct, když to udělala a to hned dvakrát po sobě. Jako by nestačilo, že se o mě nestarala a že mě bila pokaždé, když jsem se jí dostala pod ruku. Předhodila mě jako kus masa hladovým lvům! A to jenom pro trochu blbý vodky! Zradila mě! A ublížila mi tím nejhorším způsobem, jakým mohla! A tohle jí nikdy nedokážu odpustit! Byla jsem její dítě, její vlastní krev! A ona mě vyměnila za chlast a klidně mě nechala znásilnit těma nejhoršíma a nejhnusnějšíma ožralama z hospody! Tolik se za to na ní zlobím!!! A vůbec to nechápu!

Dva roky jsem s hrůzou čekala na to, až se vrátí ti chlapi, co nás napadli v těch mých deseti letech a celou tu dobu jsem žila ve strachu, kdy si mě najdou a ublíží mi zas. A najednou mě znásilnil úplně někdo jiný a to ještě na popud mojí vlastní mámy, která mi nikdy nedokázala říct, co tak strašnýho jsem provedla, že byla schopna něco takového udělat. Mohla být nešťastná, bolavá nebo v depresích, to jí ale pořád nedávalo to právo na to mi takhle hrozně ubližovat! Vrazila mi tím nůž do srdce a já ho tam dodneška mám! Proto to pořád tak hrozně bolí a ne a ne to povolit! Proto se ještě dneska nemůžu ani pořádně nadechnout a proto nemůžu v noci spát! A proto je ze mně dneska taková troska, co neumí a vlastně ani nechce žít!

ivsp89gb.jpg

Nebylo pro mě bezpečno už vůbec nikde. A nebyl nikdo, kdo by mě ochránil. Nebyl nikdo, kdo by to věděl a kdo by mě zachránil. Žila jsem ve strachu každičký den a neustále jsem musela být ve střehu. A přitom jsem musela fungovat a před ostatníma dělat, že se vlastně vůbec nic neděje. A dál přede všema hrát tu máminu hru na to, že jsem jen děsně nešikovná, co věčně do něčeho naráží nebo co odněkud padá. Protože když mě zrovna máma nenechala znásilňovat, tak mě týrala a trestala jinak. Bila mě, házela po mně věcma a všechno mi zakazovala. Nesměla jsem jíst, ani spát, protože jsem si to nezasloužila. Nesměla jsem brečet, ani se smát, protože jsem na to neměla právo. Nesměla jsem promluvit a musela jsem "držet hubu", protože se mě nikdo na nic neptal. Nesměla jsem jí jít na oči, pokud mě ona sama nezavolala, protože se na mě nemohla ani podívat. Pořád mi opakovala, jak jsem jí zkazila život tím, že jsem se narodila a že jí "seru". Pořád mi otřískávala o hlavu, jak jsem k ničemu a že dělám jen samé problémy a proto mě nikdy nikdo nedokáže mít rád. Že to ani nejde, mít mě rád! A já jí to začala věřit, protože tady pro mě doopravdy nikdo nebyl. Nikdo mě nechtěl a všem jsem byla fuk! A já se přitom tolik snažila být hodná, poslušná a milá na všechny. Moc jsem si chtěla tu něčí lásku zasloužit, ale nebyla jsem pro nikoho dost dobrá. A tak jsem žila jen z úsměvů, které mi kdo kdy daroval. A za jediný takový úsměv jsem byla schopná se i "rozdat" a udělat všechno, co po mě kdo chtěl.

Byla jsem věčně bolavá, hladová a unavená. Slabá, vystrašená a cítila jsem se hrozně sama. A přitom jsem celou tu dobu chtěla jen někam patřit a někoho mít. Cítit se někde a u někoho v bezpečí a mít nějaké to svoje zázemí a domov. A tak jsem to hledala všude, kde jsem mohla. Záviděla jsem všem kolem mě a nechápala jsem, proč oni všichni to mít můžou a já ne. A nejvíc jsem záviděla všem svým kamarádkám ty jejich maminky a moc jsem si přála taky takovou nějakou maminku mít! Toužila jsem po tom se nějaké takové mamince schoulet do náručí uefz0lu1.jpga nechat se alespoň maličkou chviličku hýčkat a třeba hladit po vlasech. Moct se u ní vybrečet a dovolit si projevit jak se doopravdy cítím a jak mi je. Nemuset se jí bát! A nebo některé té mamince prostě jen tak usnout v náručí nebo jí moct při usínání držet za ruku a cítit její blízkost. Viděla jsem takovou maminku v některých ženách kolem mě, ať už to byly učitelky, zdravotní sestřičky, maminky mých spolužaček nebo třeba jen paní, co seděla naproti mě v autobuse a celou cestu se na mě tak příjemně usmívala. Tajně jsem je pozorovala a přála si k nim patřit a něco pro ně znamenat. Brečívala jsem kvůli tomu tajně na záchodech a prosila Boha, ať mi takovou nějakou maminku najde. A ať mi dovolí poznat jaké to je cítit, že mě má někdo rád a že na mě někomu alespoň trošičku záleží. Ale nikdo takový se nenašel a tak jsem žila v tom neuvěřitelným pekle bez pomoci pořád dál.

Spávala jsem i venku, v lese, na seníku u kamarádky, ve sklepě našeho paneláku a při troše štěstí se mi podařilo přespat někde u kamarádky, kde jsem někdy byla i několik dní nebo i týdnů, než někomu došlo, že není všechno v pořádku a já musela odejít od nich pryč. I v nemocnicích jsem bývala ráda, protože jsem tam měla vlastně všechno, co jsem potřebovala. Jídlo, bezpečnou postel, hodné sestřičky a doktorky, teplo a sprchu! Všude mi bylo mnohem líp, než doma, protože doma pro mě nebylo bezpečno! Tam na mě čekali jen věčně ožralí rodiče a jejich kamarádíčci, před kterýma se mi podařilo i několikrát utéct. A takhle jsem žila a utíkala až do patnácti let, 9dux0503.jpgnež jsem se dostala do rukou drogového dielera, který mi dokázal, že může být ještě daleko hůř, než do té doby bylo. A teprve tam začalo pro mě to pravé peklo, které mě dostalo až na úplné dno a kde jsem málem umřela.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< leden / 2021 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 13092
Měsíc: 392
Den: 11