Nemůžu spát.
Je půl druhé ráno. A já se nemůžu dokopat jít spát. Bojím se! A vím, že zase neusnu. Hlavu mám plnou minulosti, přítomnosti i budoucnosti a nejde to zastavit! Na hrudi mě to tak svírá, že se nemůžu ani nadechnout. A ta bolest na prsou se nedá snést! Chci křičet a rozbíjet všechno kolem mě! Chci bušit do zdi, chci proskočit oknem, chci se opít, chci to ze sebe všechno vyrvat a moct konečně normálně žít! Chci se zbavit té úzkosti, zloby, pocitu obrovské samoty a beznaděje! Chci přestat cítit tu nezvladatelnou bolest a chci vědět, kdo jsem????????? Chci v sobě zabít toho, koho ze mě udělali a začít znovu, bez všeho toho hnusu a všech těch nechutností, ze kterých je mi tak zle! Proč to konečně neskončí?! Proč se mi večer co večer všechno tak vrací? Proč je to v noci všechno stokrát horší než přes den? Proč v těchhle chvílích myslím na to, že chci umřít, když vím, že kousek ode mě tu spí moje děti, které mě potřebují? Proč tu nikdo není, komu bych se schovala do náručí a komu bych to mohla říct? Proč mi pořád ještě chybí ta máma?! Proč se nedokážu smířit s tím, že tu prostě nikdy nebyla a nikdy už nemůže být? Chybí mi ten pocit, že někam patřím! Pocit jistoty a bezpečí! Bezstarostnost, kterou jsem nikdy nezažila. Chci …….. být něčím dítětem! Milovaným dítětem, o které má někdo strach!!! Tolik maminek jsem si vyhlídla a tajně je prosila, aby si mě vzaly, aby mi pomohly a dali mi šanci zjistit kdo vlastně jsem. Nikdo mě nechtěl. Nechaly mě v tom, všichni mě v tom nechali!!!!!!! Učitelé, doktoři, psycholožka, rodiny mých kamarádek,…… všichni si klidně žili, jedli u společného stolu, smáli se a bavili se, zatím co mě pořád znova a znova dokola znásilňovali, mlátili mě a dělali se mnou všechny ty nechutné věci, které ze sebe ani po tolika letech nemůžu smýt!!!! Copak byli všichni opravdu tak slepí? Jak to? Co moje modřiny, monokly a chvíle, kdy jsem se nemohla ani postavit? Copak jsem byla opravdu všem ukradená? Byla jsem ještě dítě!!!!!!!! Nikdo mě neochránil! Všichni se na mě vykašlali! Na všechno jsem byla sama! Umírala jsem, zvracela z nechutností, které se mi děly, volala jsem o pomoc a nikdo mě neslyšel! Nikoho to nezajímalo! Nechápu to!
