Jdi na obsah Jdi na menu
 


Potřebuju obejmout.

Dnes mám obrovskou potřebu s někým mluvit, ale nikdo tu není. A já mám pocit, že se rozletím na tisíce kousíčků, které už nikdy nikdo nespojí, že zešílím a mám chuť hrozně řvát, brečet, bušit pěstí do zdi nebo se pořezat. Zvracet už nemám co a už to ani nezabírá tak, jako dřív. Ale co mám dělat? Jak se zbavit té šílené bolesti, kterou v sobě neustále mám? Jak zaplnit tu hroznou prázdnotu, která mě zevnitř požírá zaživa? Jak vymazat vzpomínky, které mě tak mučí a jak se zbavit té úzkosti, která mě tak hrozně svírá, až nemůžu dýchat?! Kde je kdo, aby mě vyslechl, objal mě nebo mi jen řekl, neboj, to bude dobrý……… jsem tu s tebou. Proč se pořád cítím být tak hrozně sama? …………. Vím, že mám děti a že oni jsou má rodina, tak proč mi to nestačí? Vždyť po dětech jsem celý život snila a vždycky jsem si myslela, že až budu mít děti, všechno bude dobrý a bude mi fajn. Že všechno to zlé zmizí a já budu konečně šťastná. Tak proč to tak není? Miluju je a jsou smyslem mého života! Dala bych za ně život. Naplňují mě radostí a láskou, dávají mi sílu každé ráno vstát, dávají mi pocit potřebnosti a určité důležitosti, zodpovědnosti a také mi dávají odvahu pro komunikaci s okolím a fungováním tam venku. Jsou moje všechno, jsou můj život. Přesto jsem ale pořád tak hrozně bolavá, nešťastná, zraněná a vyčerpaná ze všech těch dlouhých, nekonečných let, kdy jsem byla jen kus nějakého roztrhaného hadru, co si s ním každý mohl dělat co chtěl. Tolik potřebuju pomoct!!! Tak moc to ze sebe chci vyřvat, vymlátit, vyzvracet, vybrečet, všechno to ze sebe smýt, vyrvat to ze sebe a konečně se té hrozné tíhy a špíny zbavit! Ale nejde to! Ale já už to v sobě nechci! Jak dlouho tohle ještě můžu vydržet? Jak dlouho s tím dokážu ještě žít? Proč mě to pořád tak bolí, i když už je to tolik let zpátky? Proč si pořád připadám jak ta malá holčička, zalezlá někde pod postelí, vystrašená k smrti a bolavá z dalšího toho nechutného znásilnění? Proč pokaždé, když zavřu oči, je to všechno zase tu? Proč se znovu a znovu objevují záblesky všech těch šíleností, které se mi děly? Proč je to pořád tak hrozně živé? Proč se mi vrací ty pocity beznaděje, strachu, paniky a ochromující úzkosti? Proč je mi pořád tak hrozně zle???????? A proč je to každý večer o tolik horší a o tolik nesnesitelnější? Proč mi to nedovolí usnout? A beze strachu zavřít oči, uvolnit se a přestat být neustále ve střehu? Proč se to všechno jen muselo dít??!!!

Bože prosím, pomož mi!!!!!!!!!!!!!!

Vím, že bych měla být vděčná za to, co mám a za to, že vůbec žiju a šťastně si žít a jít bez řečí dál. Nemyslet na minulost, radovat se a soustředit se na současnost. Jenže jak to udělat? Tak moc bych to chtěla! Tak moc se každou noc modlím za to, abych konečně zapomněla a přestala se trápit něčím, co už stejně nemůžu změnit a ani nikdy pochopit. Jenže copak záleží na tom, co já chci? Kdo se mě ptal tenkrát, jestli to chci!!? A kdo se mě ptal teď, jestli to chci prožívat znova a znova ve vzpomínkách a ve snech, které jsou tak živé, že se dostávám až do křečí? Koho tenkrát zajímalo, jestli mám co jíst, kde spát nebo co si obléknout? Koho tenkrát zajímalo proč usínám při vyučování, proč jsem věčně samá modřina, špinavá, neupravená a nepřipravená. Jakto, že jsem byla všem tak naprosto ukradená???? Všiml by si vůbec někdo, kdybych to nepřežila? Chyběla bych alespoň někomu? Jak bych mohla!

Když jsem byla malá a chtěli mě zabít, brečela jsem a bála se, prosila jsem a slibovala, že se polepším. Nechtěla jsem umřít a ze strachu jsem se i počůrávala, pozvracela se a dokázala se i několik hodin nepohnout. Jako větší už jsem si umřít přála a modlila se, aby si mě Bůh k sobě konečně vzal. Bylo mi patnáct a ta dennodenní bolest z toho, co se mnou dělali, se nedala snést. Stala se ze mě jen ta věc, bez nároku a práva na cokoliv. Jen hračka pro feťáky a ožrali, co si chtěli užít, pobavit se a předvést, kdo je tady vlastně pán a kdo nebo spíš co jsem pro ně já. A pak, když už jsem žila s manželem, chtěla jsem se zabít sama, protože s tím co jsem prožila jsem nedokázala žít. Ale pořád tu jsem………… dnes už „díky Bohu“! Protože mám krásné dvě děti, které by tu jinak nebyly. A tak musím být ráda, že žiju. Ale někdy je hodně těžké si to uvědomit!

Moje psychiatrička se mě jednou ptala, jestli vůbec někdy pláču. A já odpověděla, že už dlouho ne. A ona na to, že si to myslela a že to není dobrý. Prý pokaždé když přijdu k ní, nasadím ten svůj naučený úsměv a i když mluvím o něčem smutném, ten úsměv na tváři pořád mám. Řekla, že to je špatně a že to ze sebe musím dostat a dovolit si být smutná a plakat, protože mám na ty slzy prý daleko větší právo, než kdokoliv jiný. Jsem naučená potlačovat všechny své pocity a před ostatními hrát, že jsem v pořádku a že se vlastně vůbec nic neděje. Od malička jsem musela hrát tohle divadlo a běda jak ne. Dřív stejně ani nikoho nezajímalo co se mnou je. A tak to bylo jednodušší, i když pořád hrozně těžké. Tak moc jsem si přála to vykřičet celému světu a volat o pomoc, ale moc jsem se bála! Udělali ze mě stroj. Robota bez nároku na vlastní pocity a potřeby. Nesměla jsem brečet, ztěžovat si nebo se bránit. Nesměla jsem být vidět ani slyšet. Nesměla jsem pomalu ani dýchat, a když, tak hodně potichu. Co to se mnou provedli??!! ………….. Ale teď už na mě nemůžou. Už mě za to nikdo nepotrestá! Už přece můžu brečet. Konečně s někým můžu mluvit a říct mu to, co mě trápí. Tak proč to nejde? Proč je to najednou tak těžký dovolit si někomu říct jak mi je a nemuset u toho dělat tu hloupou hrdinku, co nikoho a nic nepotřebuje? Proč se nedokážu uvolnit a vybrečet se? Proč to v sobě pořád tak potlačuju? A proč mám na sebe pořád takový vztek, když se cítím pod psa? A čím víc je mi zle, tím větší vztek na sebe mám.  Co to se mnou je?......... Co když se nedokážu smířit s tím, že moje dětství skončilo dřív, než vůbec stihlo začít?! Kam se poděla ta doba, kdy jsem si měla jen bezstarostně hrát, dovádět a blbnout s kamarády třeba na písku? Ukradli mi dětství, nevinnost a pocit bezpečí!!!! Uvěznili v mém těle to dítě, co tajně doufá a čeká, že jednou otevře oči a zjistí, že to všechno byl jen škaredý sen! Co stále v beznaději čeká na zázrak a na to, až dostane příležitost k tomu, tím radostným dítětem být. Ale veškerá naděje pro svou šanci si to alespoň na chvilku zkusit, už je pryč! A nikdy už se nevrátí. A mě nezbývá, než se s tím naučit žít. Ale nikdo nemá ani tušení, jak moc těžké to pro mě je!

 
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< červen / 2021 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 15868
Měsíc: 349
Den: 6