Jdi na obsah Jdi na menu
 


Život s manželem.

Ještě než jsem skončila u toho feťáka, tak jsem už pár let docházela do dobrovolnického centra, kde jsem jako dobrovolník pomáhala starým a nemocným lidem. A dělala jsem to moc ráda. Bylo to jediné místo, kde jsem se cítila dobře, kde mě měli rádi a kde jsem mohla být pro někoho užitečná. Jediné místo, kde mi nikdo neubližoval a kde jsem se mohla cítit v bezpečí. Chodila jsem tam vždycky po škole a zůstávala jsem tam co nejdéle to šlo. Dostala jsem od nich i mobil, abych byla k dispozici, když mě budou potřebovat, protože tam byla jedna babička s alzheimerem, která si mě oblíbila a nechtěla s nikým jiným spolupracovat. A mně to dělalo dobře. A vlastně jsem nedělala nic tak zvláštního. Jen to, na co jsem byla zvyklá už z dětství. Pomáhala druhým, jen za jediný úsměv, který byl pro mě tou nejlepší odměnou, kterou mi kdo mohl dát. Jen jsem s těmi lidmi trávila čas. A nakonec jsem za to byla i oceněná cenou za nejlepšího dobrovolníka - Křesadlem! A byla díky tomu i v televizních zprávách, v novinách i v rádiu. A vůbec jsem nechápala proč. Vždyť jsem nedělala nic, za co bych měla být oceněná. Jen jsem dělala to, co mám ráda a spíš jsem tím pomáhala sama sobě, než jim. A oni mi za to děkovali.

Nechápala jsem, jak to, že oni ve mně vidí to dobré a moje vlastní rodiče ne! Jak to, že oni mě chválí a všude jinde mi jen ubližují a ponižují mě! Jak to, že tam jsem byla ta hodná, milá a empatická a pro moje vlastní rodiče jsem byla jen velikým zklamáním a životní prohrou. Mrzelo mě to a bolelo, ale byla jsem vděčná za to, že alespoň někdo to dobré ve mě vidí a že alespoň někdo mě za to dokáže mít rád.

A právě tam, v tom dobrovolnickém centru jsem se seznámila s mým manželem. On se do mě prý zamiloval hned na první pohled. Mně bylo 13 let a jemu 23. Pořád za mnou chodil jako ocásek, nadbíhal mi a říkal mi, jak mě má rád. Mně to bylo hodně nepříjemný a dost jsem se ho bála. Nelíbil se mi a tak jsem se před ním pořád schovávala a utíkala před ním. Ale on byl neodbytný a neoblomný. A když už mě nemohl vidět, tak mi alespoň několikrát za den psal. Nechtěla jsem ho ani vidět! Jenomže když jsem pak neměla kam jít (hlavně v zimě) tak jsem občas souhlasila s tím, že půjdu i k němu domu. A tehdy se mnou začal i spát. Miloval mě a opečovával mě a zároveň mi neskutečně ubližoval! Jenže mně bylo teprve 13 let. A potřebovala jsem od těchhle hnusných a bolavých věcí utéct!!! A ne to prožívat znova a znova!!! On ale bez toho nedokázal být. A já si pořád říkala, že on alespoň není tak bezcitný a krutý. Že on mě "u toho" alespoň nebije a nezkouší všechny ty jiné nechutnosti, co všichni ti ostatní! Měla jsem jít "domu" a nechat se znásilňovat a mlátit těma nechutnýma, smradlavýma a ožralýma prasákama??? Měla jsem se nechat mlátit svou vlastní mámou a poslouchat, jak mi zpřeráží všechny kosti v těle a jak jsem totálně na hovno? Že jsem jen hnusná svině, která si nezaslouží ani žít??? A nebo jsem měla jít k tomuhle člověkovi, který mě sice znásilňoval, ale zároveň mi říkal, jak mě miluje, který mě vždycky rád viděl a který mi nabízel pravidelné jídlo, teplou postel, sprchu a střechu nad hlavou? Bože kéž bych bývale měla ještě jinou možnost, která by mě toho věčného znásilňování mohla zbavit a ochránit mě před tím!!! Ale Ti, v které jsem doufala a kterým jsem naznačovala, že nemám kam jít a že se bojím návratu kamkoliv, tak dělali, že nic nevidí nebo to prostě asi nepochopili. Chtěla jsem jen milující mámu nebo alespoň tetu, u které bych mohla být v bezpečí a která by mě dokázala mít ráda! Nechtěla jsem žádného chlapa ani vidět a žít s ním už tuplem ne! Ale pro žádnou mámu ani tetu jsem hold nebyla dost dobrá. Já byla každému dobrá jen jako sexuální hračka nebo jako fackovací panák. A tohle byla má role v životě! Můj životní úděl. A tak jsem jen hledala způsob, jak trpět co nejméně. A jak to všechno nějak přežít!!! 

A pak se na scéně objevil ten feťák Václav. A odvedl si mě pryč. Petr (manžel) mě prý nějakou dobu hledal a pořád se na mě ptal, ale nikdo mu nic neřekl, tak to nakonec vzdal a úplně se stáhl do pozadí. Myslel si, že jsem utekla od něj a že se před ním zapírám. A hodně ho to vzalo. S nikým nekomunikoval a do dobrovolnického centra přestal chodit, protože se nedokázal smířit s tím, že tam nebudu já a že mě tam neuvidí.

Celý ten dlouhý rok jsme se neviděli. A když se pak dozvěděl, že jsem se vrátila a v jakém jsem stavu, okamžitě dojel a úplně se zhrozil. Měl slzy v očích. Nečekal ani chvilku a odvezl mě odtamtud pryč. K sobě domu, kde mě pomaličku dával zase do kupy. A časem se mnou začal i znovu spát. Pořád mi opakoval, jak mě miluje a jak už nikdy nedovolí nikomu, aby mi ublížil. Že prý se o mě postará a že už se nemusím ničeho bát. Sliboval mi, že ani on mi nikdy neublíží a já neměla co ztratit, ani kam jinam jít a tak jsem raději souhlasila se vším, co po mě chtěl a přistoupila s ním na to, že budeme fungovat jako opravdový pár. Od samého začátku věděl, že ho nemiluju, ale pořád doufal v to, že to jednou přijde a že se do něj zamiluju později. Věřil, že časem se to změní a že z nás nakonec bude šťastný pár. A já celou dobu věděla, že to nemůže vyjít. Jako kamarád byl fajn, ale jako partner se mi "hnusil". Nechtěla jsem s ním spát, ale byla jsem mu za hodně věcí vděčná a tak jsem se tomu nebránila a dovolila to. Zachránil mi život a já neměla co jiného mu za to nabídnout, než moje vlastní tělo a to, o co celou tu dobu tak stál. Mě samotnou. A taky jsem mu na to nedokázala říct NE! Jednak proto, že jsem se bála, že jakmile to odmítnu, vyhodí mě od něj a já budu muset zase zpátky k rodičům a taky proto, že jsem za ten rok s feťákama byla naučená, že bránit se a odmítat "to" NESMÍM! A tak jsem na jednu stranu měla konečně někoho, kdo mě měl rád a kdo mi nabídnul první domov, který jsem kdy měla. A na druhou stranu jsem proklínala každou intimní chvíli s ním. Štítila jsem se ho a ty intimní chvíle jsem nenáviděla a proklínala. Na jednu stranu mi pomáhal a na druhou stranu mě trápil a mučil tím, že to po mně chtěl. A já si pořád říkala, jak to musím vydržet a zvládnout a že musím být ráda za to, že on alespoň nepije, nefetuje a není tak strašně krutý, jako ti z toho feťáckého doupěte. Měl mě prostě rád a já to nechtěla pokazit a riskovat tím, že ztratím to, co díky němu mám. Střechu nad hlavou, pravidelné jídlo, krásné nové oblečení a dokonce i pejsky a kočičky, které jsem si sama mohla vybrat. A ta zvířátka mě držela nad vodou! Milovala jsem je a hrozně jsem se na ně upnula. Byli mi vším!

Po pár letech u něj mě požádal o ruku a já souhlasila, protože jednak jsem u něho byla už zvyklá a nechtěla jsem riskovat, že budu muset odejít a jednak jsem si myslela, že mě stejně nikdo jiný nebude chtít a tak jsem byla ráda alespoň za to, co mám a co se mi nabízí. Byla to určitá moje jistota toho, že už k němu budu "patřit" a že už mě snad nemůže vyhodit pryč. Bylo mi 22 let, když jsme se tajně vzali. Na svatbě nám byly jen dvě cizí ženy, které jsem poznala, když jsem ležela v nemocnici a které nám šly za svědky, a tak ta svatba byla pro mě hodně smutná a nerada na ní vzpomínám. Byl to jeden z těch dní, kdy mi víc jak kdy jindy došlo, jak nikoho jiného, než Petra nemám a že mi chybí rodina!!! Nebo alespoň přátelé!

Manželova máma mě nemohla nikdy ani vystát. Věděla, že moji rodiče jsou alkoholici a myslela si, že jací rodiče, taková dcera a věřila, že ho jenom využívám a že ho jednou oberu o všechno, co má. Nelíbilo se jí, že jsem k němu přišla s holou "prdelí" (její slova), a že vůbec nic neumím. Ona byla paní inženýrka a já nebyla vůbec nic! A celou tu dobu mě brala jen jako nepřítele, který jí bere syna a který jí osobně nemá co nabídnout.

Oni na sebe byli hodně zvyklí a závislí. A než jsem došla já, trávili spolu veškerý svůj volný čas. Měli jen jeden druhého a nemohli bez sebe být. A pak jsem se tam najednou objevila já a on musel tu svou pozornost a svůj čas dělit mezi nás obě. A to se jí nikdy nelíbilo! Ona ho chtěla jen sama pro sebe a já jí ohrožovala tím, že jsem jí ten čas, který by jinak trávili oni dva, brala já. Najednou pro něj nebyla středem vesmíru a to mi nikdy nedokázala odpustit. A tak mi to dávala dost často najevo tím, že mě neustále ponižovala, za všechno mi nadávala a vyhrožovala mi, že dřív nebo později se mě zbaví. Pořád mi opakovala, že nic z toho, co teď díky jejímu synovi mám, mi nepatří a že jak jsem prý s tou holou prdelí přišla, tak hezky s tou holou prdelí i pomažu zpět. Nikdy jsem nechápala, co jsem jí vlastně udělala tak špatného, že mi nikdy nedala šanci jí dokázat, že nejsem taková, za jakou mě má. Ale musela jsem se s tím smířit.

Stejně s ní byl mnohem častěji než se mnou! Ale já byla za to často i ráda. Jen mě mrzelo, že s ní byl i na veškeré svátky, včetně narozenin, Vánoc nebo třeba na silvestra. Tohle všechno trávil s ní, mezi tím co já byla sama doma zavřená a čekala, až si na mě udělá čas a až se od té mámy vrátí domu za mnou. A já z toho byla moc smutná, protože hlavně na ty svátky nebo na moje narozeniny jsem moc potřebovala, aby se mnou někdo byl! Ale hold byla vždycky ona důležitější a přednější než já. Naštěstí jsem ale měla ta svoje zvířátka a tak jsem byla ráda alespoň za ně! Měla jsem nakonec tři psy (čivavu, australského ovčáka a zlatého retrievera) a pět koček a to všechno v panelákovém bytě. Dělali mi společnost a já si díky nim nepřipadala tak hrozně sama.

Když jsem k Petrovi v těch šestnácti letech přišla, byl z něj hrozný puntičkář. Všechno muselo mít svoje místo a všechno muselo být perfektně naklizené. Někdy mě to až děsilo! Třeba když všechno co jsem udělala já, po mě okamžitě přerovnával. Třeba věci v ledničce, prádlo na šňůrách, polštářky a povlak na gauči,...! Každý hrnec byl určený na něco jiného a dokonce i každá vařečka nebo naběračka byla určená jen na určité věci. A běda, jak jsem to popletla. Bylo to hodně nepříjemné a já pořád měla jen strach, že zase udělám něco špatně. A když jsem pak už po několikáté skončila zase v nemocnici, dostala jsem konečně odvahu a řekla jsem mu, že jestli se tohle nezmění a dokud bude pořád takový puntičkář, odejdu od něj a už se k němu nevrátím. A on se doopravdy dokázal změnit a po mém návratu z nemocnice se z něj dokonce stal i bordelář! Což už pro mě bylo mnohem přijatelnější.

Můj život u Petra byl sice mnohem snazší, než ten život předtím. Přesto ale pro mě stále nesnesitelný. Bylo mi zle ze všeho toho znásilňování a vůbec z té intimní stránky života! Bylo mi zle sama ze sebe a z mého těla! Bylo mi zle z mého manžela, na kterého jsem se musela usmívat, i když mi ubližoval. A bylo mi zle z veškeré té minulosti, která se mi neustále vracela a stále vrací! Byla mnohem těžší, než jsem byla schopna unést a ta bolest, kterou jsem v sobě měla se nedala vydržet. Ten feťák byl pro mě poslední tečkou. Zlomil mě, zničil a pošpinil mě tak, že to ze sebe už nikdy nedokážu smýt! A i když mě nezabil doslova, tak já vím, že jsem u něj umřela! Protože tohle už jsem nebyla já!

ifniccjq.jpg

Od života v tom feťáckým doupěti už jsem v sobě nedokázala vůbec nic udržet a každé jídlo, které jsem snědla jsem hned vyzvracela nebo jsem pro změnu nebyla schopna vůbec nic jíst. A tak jsem díky tomu končila pořád v nemocnicích, na jipkách, na přístrojích a sondách a bojovala jsem o život. A vlastně jsem o to ani nestála. Moje váha se pořád pohybovala kolem 35 až 40 Kg a často jsem nebyla schopna se udržet ani na nohách. A Petr to nikdy nechápal, protože dlouhá léta ani nevěděl, že všechno to jídlo zvracím. Řekli mu to až když jsem po šesti letech u něj, ležela už po několikáté v nemocnici na jipce a odmítala jsem bojovat a žít. V té nemocnici už mě chtěli nechat zbavit svéprávnosti, protože já odmítala spolupracovat a protože už jsem nemohla dál. Jenže v té nemocnici mi to nechtěli dovolit vzdát a tak dělali všechno pro to, abych se vzpamatovala. A řekli o tom mém zvracení manželovi, který nedokázal pochopit jak to, že o tom celou dobu vůbec nic nevěděl. A taky mu řekli, že jestli s tím okamžitě nepřestanu, tak brzy umřu. A on se z toho tenkrát úplně zhroutil, ale nakonec to přijal tak, že je to moje rozhodnutí a že mi pomůže se s tím nějak vyrovnat a žít alespoň tak dlouho, jak mi to ta moje nemoc a moje tělo dovolí. Díky němu jsem se naučila to moje zvracení nebrat tak tragicky a dělat si z toho srandu. A mně se díky tomu vlastně dost ulevilo, protože jsem to před ním už nemusela tajit.

Když jsem byla ve fázi bulímie, pojmenoval to Bubu a když ve fázi anorexie, pojmenoval to Anča. Byli to jakoby dvojčata a Petr mi vždycky mluvil na břicho, hladil ho a povídal si s ním, jako by tam ty dvojčata v mém břiše někde měli být. Záchodu začal říkat telefonní budka a tomu, co jsem zvracela (nebo prostě jídlu) říkával, že je to kredit. A mně to takhle vyhovovalo. Umírala jsem mu před očima a on se s tím smířil. Počítali jsme s tím, že dřív nebo později kvůli tomu opravdu umřu. A oba jsme na to vysloveně čekali.

Po svatbě se ale Petr začal najednou hrozně měnit a začal bývat až nesnesitelně protivný. Vůbec jsem nechápala, co se to děje a proč, ale věděla jsem, že to nemůže dopadnout dobře. A víc a víc jsem se ho bála. Napřed jen křičel a nebo se mnou vůbec nemluvil, pak začal házet s věcma a rozbíjet je, pak do mě čas od času strčil tak, že jsem upadla na nábytek nebo na zem a nakonec mě začal bít. A já byla najednou zase tam, kde před těma šesti rokama. Najednou jsem byla zase v nebezpečí a musela být neustále ve střehu a v napětí z toho, co špatného se mi zase bude dít. Nerozuměla jsem tomu, proč ten, co mě kdysi zachránil a sliboval, že on mi nikdy neublíží a nikdy mě nebude bít, to najednou porušil. ftakkouw.jpg

Nechápala jsem, co jsem mu provedla tak špatného, že se na mě mstil a že mě za všechno neustále trestal. A pořád jsem přemýšlela, kde se stala chyba. Začala jsem věřit, že za to můžu já, protože se mnou ztratil trpělivost a protože nejsem taková, jakou by si mě přál mít. A pak jsem to všechno pochopila ve chvíli, kdy se u nás začali objevovat exekutoři a kdy jsem zjistila, že nás manžel zadlužil. Jen jsem ještě nevěděla, jak moc je to zlé. Neměli jsme na jídlo a tak já byla jen na suchých rohlíkách a on chodil na obědy v práci nebo ke svojí mámě. Občas přinesl nějaký ten mražák z práce i pro mě a jednou za čas mu máma něco k jídlu poslala i domu. Víc jak půl roku jsme byli odstřihnutí i od elektřiny a hrozilo nám, že přijdeme úplně o všechno, co máme. A jediný, na kom si Petr dokázal vylít svou zlost jsem byla já! A tak jsem se mu začala vyhýbat a začala jsem se ho nesnesitelně bát. On měl tenkrát víc jak 100 Kg a já sotva 40, takže když mě uhodil, bylo to hodně zlé. Hrála jsem věčně všema možnýma barvama, měla jsem bolesti a zuby se mi rozpadali skoro po každé ráně, kterou mi dal, takže během chvíle jsem byla skoro bezzubá. Stačilo třeba, že jsem se na někoho venku usmála a on to viděl a tak mi pak doma do té pusy mlátil tak dlouho, až jsem měla plnou pusu krve i kousků zubů. Bylo to šílený! Začala jsem zase často ztrácet vědomí a moje váha klesla až na 33 Kg, kdy už jsem byla jen hromádka kostí potažená kůží a kdy už jsem nebyla schopna se ani udržet na nohách. Byla jsem psychicky i fyzicky v koncích a modlila jsem se, aby si mě k sobě Bůh už konečně vzal! Začala jsem bušit pěstí do zdí, vší silou, až do krve a začala jsem se řezat do zápěstí, jen abych si alespoň trošičku ulevila od té hrozné bolesti kterou jsem měla uvnitř sebe. Protože ta vnitřní bolest se nedala vydržet a snést! A pak jsem nosila potítko, jen aby o tom řezání nikdo nevěděl a abych to mohla v klidu dělat dál. A fungovalo to. A navíc to vždycky zastavilo to krvácení a tak jsem v tom mohla pokračovat kdykoliv jsem potřebovala. Až do té doby, než jsem opět skončila v nemocnici na jipce a kdy mi na to přišli. Tehdy mi dali poslední šanci a řekli, že jestli to udělám znovu a nepřestanu s tím, nikdo se se mnou už bavit nebude a té svéprávnosti mě zbaví. Nikdy jsem nikomu neřekla proč to dělám a proč vypadám jak přejetá válcem! Ale myslím si, že nebyli hloupí a že to museli poznat. Přesto nikdo nic neudělal a vždycky když se jim podařilo mě zase postavit na nějakou dobu na nohy, poslali mě tam zpět.

Byla jsem už jen tělo bez duše a utápěla jsem se v neskutečných depresích a sebevražedných myšlenkách. Přes ulici jsem přecházela se zavřenýma očima, usínala jsem s práškama na spaní ve třetím patře na parapetu v otevřeném okně, snažila jsem se předávkovat se hrstí plnou různých prášků, přestala jsem úplně jíst i pít. Ale pořád jsem tu byla! A měla jsem to Bohu za zlé. Prosila jsem ho, ať si mě k sobě už konečně vezme, ale ani on mě u sebe nechtěl. I on se na mě vykašlal!

A pak se stal zázrak, který mi úplně změnil život a objevil se obrovský důvod pro to ŹÍT! Otěhotněla jsem! I když tomu předcházelo obrovské tajemství a další hrozná věc, která se mi stala, ale to miminko za to nemohlo a já věděla, že musím udělat všechno pro to, aby neumřelo a aby se mi ho podařilo v pořádku donosit a porodit tak zdravé děťátko. Byl to můj jediný a velký úkol a já se rozhodla, že pro jeho záchranu udělám všechno! Manžel, když se dozvěděl, že jsem těhotná, tak mě ve vzteku skoro přizabil! A já skončila opět v nemocnici, kde jsem se definitivně rozhodla od manžela utéct a už se k němu nevrátit. Začala jsem za své dítě bojovat a spolupracovat se všemi, kteří nám chtěli pomoct. Celé těhotenství jsem trávila v nemocnici, kde jsem se učila normálně fungovat a znova jíst. A tam jsem taky dostala tu odvahu začít úplně nový život někde hodně daleko od všeho toho pekla a od všech těch lidí, co mi tolik ublížili. Tehdy jsem začala o svém životě a o mé minulosti poprvé mluvit. A byla jsem hrozně ráda, že to konečně můžu někomu říct a že to někoho vůbec zajímá. Byl to můj nový začátek a já dodnes děkuju Bohu za to, že mi to umožnil. 

(I když mu to zároveň vyčítám, protože celou tu dobu žiju s obrovskou bolestí v srdci, která mě požírá za živa a která je tak velká, že se nedá snést. A nikdo si nedokáže ani představit, jak neskutečně těžké to pro mě je! A jak hrozně a přitom tiše každičký den trpím.)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< duben / 2021 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 14668
Měsíc: 632
Den: 10