Bolestné vzpomínky

Bože prosím, pomoz mi... je mi hrozně zle a všechno to na mě zas padá! Mám černé myšlenky a chci to všechno zase vzdát! A není tu nikdo, komu bych mohla alespoň napsat nebo zavolat, abych mohla někomu říct jak mi je a proč! Není tu nikdo, kdo by tu pro mě byl a vyslechl mě. Nikdo, kdo by mě objal a kdo by mi pomohl tuhle chvíli (tyhle chvíle) nějak ustát. A já mám strach! Mám strach, že moje děti nebudou vždycky dostatečně silná motivace pro to to vydržet a zvládnout! Bojím se, že ta bolest, kterou v sobě mám, bude jednou mnohem silnější, než láska k nim! A že můj rozum na to bude jednou krátký! Protože ono je to každý den horší a horší! Říká se, že čas všechny rány zahojí a vyléčí! Ale ono to tak vůbec není!!! Protože jakmile je na tu svou bolest člověk sám, pak to v něm všechno hnije, krvácí a víc a víc bolí, až se ta bolest nedá vydržet!!! A tak nemá sílu ani chuť s tím vším dál bojovat. A mně ta síla a chuť s tím bojovat už vážně dochází!!! Nic mě nebaví, nic mi nedělá radost, všechno mě bolí, jsem k smrti vyčerpaná, hladová, prázdná, a přesto plná všeho toho hnusu a obrovské bolesti! ...Nechci ráno vstávat a cokoliv dělat. Nechci se o nic ani o nikoho starat! Nechci se ani hýbat! Nechci na nic myslet, cokoliv prožívat, cokoliv cítit a vnímat! Chci jen zavřít oči a spát!!! Chci to všechno vzdát a přestat bojovat!!! Chci odsud utéct a někam se schovat. Chci se opít nebo se pořezat. Chci všechno kolem sebe rozbít a roztřískat! Chci skočit pod první rozjetý vlak nebo na dálnici v plné rychlosti pustit ten hloupý volant!!! Ale nemůžu!!! Zatím!!! Protože ty děti mě tu pořád ještě potřebují! A já tu prostě musím být!!! Bez ohledu na to, jestli chci nebo nechci! Ale tohle vážně není fér!!!

A víš, co ještě není fér? Že tu není nikdo, komu bych tohle všechno mohla říct!!! Že tu není nikdo, komu bych mohla zavolat nebo za kým bych mohla jít, vypovídat se a vyplakat! Protože tohle v podstatě potřebuju ze všeho nejvíc!!! Nechci být na to na všechno sama!!! Nemám na to sílu!!! Copak toho potřebuju tak moc???! Proč tu nikdo pro mě není??? Proč nejsem pro nikoho natolik důležitá, aby tu pro mě byl, když ho nejvíc potřebuju? Proč tu není nikdo, na koho bych se mohla obrátit o pomoc???! Jak to mám všechno zvládat sama??? Víš jak hrozně těžké je pro mě v tomhle světě žít? Víš, jak moc těžké je pro mě žít s celou tou bolavou minulostí a nemoct se nikomu svěřit???!!! Jak dlouho si Bože myslíš, že tohle všechno ještě vydržím???!!

Potřebuju se někomu svěřit s tím, co jsem prožívala a co mě tak hrozně trápí! Potřebuju někomu říct, proč je mi tak zle a co se mi neustále ve vzpomínkách a v záblescích vrací! Ta malá zraněná holčička ve mě potřebuje konečně utěšit a vyplakat se u někoho, kdo by jí s otevřenou náručí naslouchal, kdo by jí chytil za ruku a řekl jí: "Pověz mi holčičko, kdo Ti tak hrozně ublížil a co Ti všichni ti prasata dělali? Chci to slyšet. Chci vědět, čím vším sis musela projít a jak hrozné to pro Tebe bylo. Vím, že tam nikdo tehdy pro Tebe nebyl, a že jsi to nikdy nikomu nesměla říct, ale teď můžeš. Teď to všechno ze sebe můžeš konečně dostat a všechno mi to říct. Nepřestanu Tě mít kvůli tomu ráda! Nebudu se Tě štítit! Nebudu si Tě vidět tak, jak vidíš sama sebe Ty. Nebudu se Ti pak vyhýbat a nebudu Tě odsuzovat. Nebudu pochybovat o pravdivosti toho, co říkáš, ani Ti nebudu říkat, že všechno je to pryč, a že máš na to zapomenout. Budu Tě jen držet za ruku a naslouchat Ti. Už nemusíš být ta silná a statečná. A už nemusíš být na to na všechno sama! Můžeš plakat, křičet, zlobit se a nadávat. Všechno je to v pořádku! Jsem na to připravená."...

Bože, kéž by tu pro mě někdo takový byl!!!! Nic víc nepotřebuju a nechci!!! Chci to jen konečně dostat ze sebe ven a chci, aby se mi konečně ulevilo!!! Protože se to už vážně nedá vydržet! Nejde to vyzvracet ani smýt!!! Nejde na to nemyslet, nejde zapomenout, ani to čímkoliv přebít!!! A já už z toho doslova šílím a hroutím se!!! A mám silnou chuť a potřebu to vzdát! Nehledě na to, že můj zdravotní stav se zase rapidně horší, a že zvracím zase čím dál častěji, což mě může i zabít! A Ty to dobře víš!!! I to, že téměř nespím!!! Ale co mám dělat??? Vždyť já sama se sebou nedokážu vydržet!!! A potřebuju pomoct!!! Copak to nevidíš??!!! 

Nechal jsi mě trpět příliš dlouho a celou dobu mě v tom necháváš samotnou!!! A já to nechápu a zlobím se na Tebe! Protože Ty jediný víš, jak hrozné věci se mi děly a co všechno jsem musela vydržet! Ty jediný víš o všem tom znásilňování a mučení, kterého se na mě dopouštěli. Omdlívala jsem bolestí, strachy jsem nemohla popadnout dech a pořád jsem tě v duchu volala a doufala, že se nade mnou slituješ a najdeš mi někoho, kdo mě dokáže mít rád a kdo se o mě postará a nedovolí už nikomu, aby mi ublížil zas. A ty jsi jen celou tu dobu stál opodál a díval se. Ale já nejsem ničí hračka, se kterou si každý mohl a může dělat, co chce! Nejsem jen nějaká bezcitná věc! Jsem jen malé dítě, zraněné a uvězněné v tomhle dospělém a cizím těle, které tak nesnáším. Co to ze mě udělali? Ublížil jsi mi! Protože jsem v tebe doufala. Nemohla jsem to nikomu říct a jediný, na koho jsem spoléhala jsi byl ty. Jediný, kdo věděl co se děje a kdo tomu mohl zabránit. Jediný, komu jsem se odvážila říct o pomoc. Chtěla jsem věřit, že mě máš rád a že ti na mě záleží, protože jsem se nedokázala smířit s tím, že tu není nikdo, kdo by tu pro mě byl a koho by zajímalo, že vůbec žiju a že někoho potřebuju. Byla jsem tak hrozně sama a nebyl nikdo, kdo by mě chtěl. A já jen tak moc chtěla někam patřit a někoho mít. Ale kde kdo byl, když jsem neměla co jíst nebo kde spát? Kde kdo byl, když si ze mě dělali boxovací pytel a nechutnou sexuální hračku? Když vymýšleli ty šílenosti a vsázeli se, co vydržím? Kde jsi byl ty???????? Kde je moje dětství? Moje bezstarostnost, bezprostřednost, pocit bezpečí a jistoty? Kde je moje právo na to být dítětem a jen tak si hrát? Jak mám s tímhle vším, co v sobě mám, dál žít? Kde mám brát tu sílu na mé děti a na běžné denní fungování, když nemůžu spát, nedokážu jíst a když to, co sním, hned zas vyzvracím? JÁ UŽ NEMŮŽU!!!!!!! JE MI HROZNĚ ZLE A NEVÍM, JAK DÁL! NEMÁM SÍLU A BOJÍM SE, ŽE SE BRZY SESYPU A UMŘU! Což by pro mě sice bylo konečně vysvobození z toho všeho, ale co moje děti??? Kdo se o ně postará?????? Bože, prosím, udělej něco a pomož mi. Pošli mi prosím do cesty někoho silného a hodného, kdo mi pomůže se zase postavit na nohy. Zbav mě prosím té neúnosné bolesti, která mě už tak dlouho zevnitř trhá na kousky. Neopouštěj mě prosím a dej mi každý den sílu na to ráno vstát. Nepomohl jsi mi, když jsem byla malé a bezbranné dítě, pomoz mi prosím teď! Volám tě a prosím o pomoc, protože vím, že sama to už dlouho nezvládnu. Chytám se už všeho, čeho můžu, hledám všechny možné způsoby, jak si pomoct, obracím se na ty, kdo si myslím, že by mě mohli dát trochu zas do kupy, ale pořád cítím, jak vnitřně umírám a jak ztrácím sílu na to se snažit jít dál. Nechal jsi mě v tom dlouho, Bože a teď ode mě očekáváš, že za tím vším jen mávnu rukou a všechno bude dobrý? Dala bych všechno pro to, aby to šlo! Ale to bys mi musel vymazat paměť! Protože ty rány v srdci a na duši jsou stále hrozně živé a hodně hluboké. A já to bez Tvé pomoci a bez pomoci někoho živého z masa a kostí, nemám šanci zvládnout!