Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kdo jsem.

Jmenuju se Lucka a je mi 32 let.

Mám dvě krásné a zdravé děti, které nade všechno na světě miluji a které jsou pro mě v životě tím nejdůležitějším, co mám. Jen díky nim žiju a "bojuju", přesto že mám sto chutí to všechno vzdát!

Narodila jsem se dvěma alkoholikům,

kteří mně a mé sestře (která je o patnáct let starší než já) připravili v životě opravdové peklo. Díky nim máme obě velké psychické potíže a zdravotní problémy, se kterými jsme v invalidním důchodu a které nám ovlivňují život. Díky jejich "výchově" dnes nemůžeme spát, jíst a normálně žít. A díky nim mále velkou chuť často raději umřít, než žít s tím, co si neseme s sebou a co neuvěřitelně bolí. Nejde zapomenout a nejde s tím žít. Naše minulost je obrovská noční můra pro nás pro obě, naše přítomnost je neskutečný boj a naše budoucnost je nejistá. Ráda bych nějakou budoucnost měla, protože bych hrozně ráda viděla moje děti vyrůstat a chtěla bych tu být pro ně, když mě budou potřebovat. Ale každý den riskuju svůj vlastní život, protože už mnoho let mám poruchu příjmu potravy a zvracím skoro všechno, co sním. A nevím, jak dlouho to mé tělo ještě vydrží. Bojím se toho, že to nezvládnu a že tu nechám mé děti samotné. Zkazilo by jim to život a to se nesmí stát!

A jaká jsem?

Já nevím. Snažím se být dobrý člověk a pomáhat všude, kde se dá. Jsem melancholická, tichá, přecitlivělá a až nezdravě upínavá na každého, kdo je na mě hodný a kdo mi dá najevo, že mu na mě záleží a že mě má rád. Jsem bordelářka a neskutečný plašan. Zbožňuju děti, mám ráda zvířata a přírodu, ráda kreslím a poslouchám hodně hlasitou hudbu (např. Celline Dion). Mám ráda ty "bubny" a když to poslouchám na plné pecky třeba do sluchátek, tak mám pocit, že je to to jediné, co překřičí můj vlastní vnitřní křik plný bolesti. A to mi pomáhá. 

Nemám ráda...

večery, samotu, bolest a bezmoc! Tvrdý alkohol, feťáky, sprostá slova, křik, ponižování a násilí.

Bojím se...

cizích lidí, mužů, tmy a pavouků. Bojím se toho, že umřu dřív, než budou moje děti plnoleté. Mám až panický strach z toho, že mě lidi, co mám ráda a co pro mě moc znamenají, opustí. Že něco pokazím, někomu ublížím nebo že někdo další ublíží mně. Bojím se o své děti a o to, že jim nedokážu být takovou matkou, kterou by potřebovali a kterou by si zasloužili mít. Bojím se, že ta mučivá a neskutečná bolest, kterou v sobě mám, nikdy nezmizí, ani nepoleví a že se díky tomu nikdy nedokážu uzdravit. Bojím se usnout a bojím se svých nočních můr, ve kterých se mi vrací všechna ta šílená minulost a utrpení, kterým jsem si prošla.

Po čem sním...

Můj největší sen byl vždycky najít si nějakou maminku, která by mě dokázala mít ráda a které by na mě záleželo. Mít nějaké zázemí a někam patřit. Cítit se "milovaná" a v bezpečí. A mít nějaký domov, kam se budu ráda vracet a kde se nebudu muset ničeho ani nikoho bát. A taky si moc přeju se uzdravit a zapomenout na celou svojí minulost, která mi nedovolí normálně žít. Najít si hodného a trpělivého partnera, který bude milovat mě i moje děti a který se o nás postará. A přeji si, abych byla schopna plnohodnotného života s ním, a abych se ho nikdy nemusela bát. S ním bych si pak přála mít svou vytouženou holčičku. A možná, že bych si spíš přála žít společný život se ženou, která by mě dokázala milovat, a se kterou bych se dokázala cítit daleko víc v bezpečí než s kterýmkoliv mužem. A taky jsem vždycky toužila po tom být dětskou psycholožkou a pomáhat takovým dětem, jako jsem byla já. Týraným, zneužívaným a znásilňovaným dětem, na které se celý svět vykašlal!

Co bych si jednou ráda pořídila nebo co bych hrozně ráda zažila...

Sním o zlatém retrieverovi. Ráda bych alespoň jednou za život jela na koncert Celline Dion. A moc ráda bych jela s dětmi na dovolenou k moři. Nebo alespoň někam na jinou pořádnou dovolenou. Nejlépe s lidmi, se kterými je nám fajn.

Toužím po tom, zažít si alespoň jednou v životě nějakou hezkou oslavu svých narozenin! Oslavit své narozeniny s přáteli, dortem,dárkem,přípitkem a společně spolu posedět. Alespoň jednou v životě si prožít jaké to je,když si na mě někdo vzpomene a udělá si pro mě ten čas. Už nechci další narozeniny jen probrečet,proto, že si na mě opět nikdo nevzpomněl a proto, že na mě zas nikdo neměl náladu a čas! Potřebuju se cítit pro někoho důležitá a cítit, že jsem někomu stála za to,aby pro mě něco takového udělal! Už se nechci jen dívat na to,jak druzí své narozeniny slaví a vědět,že já na nic takového nemám nárok a že mě nikdo nemá natolik rád,aby se mnou na ty narozeniny byl a pořádně je se mnou oslavil! Hrozně mě bolí, mrzí a trápí, že nemám a nikdy jsem neměla nikoho,kdo by tohle pro mě udělal! Jako bych všem byla úplně fuk. A nechci, aby mi zas v ten den někdo ublížil! To už musí skončit!

A to je asi všechno, co bych o sobě mohla v úvodu říct. Jsem prostě obyčejná holka, co neměla v životě příliš moc štěstí a co si jen přeje, aby konečně bylo líp.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář