Otázky...
Zdál se mi dnes zase hrozný sen, ze kterého jsem se opět leknutím probudila celá zpocená. Stála jsem v něm na kolejích, vyděšená k smrti, protože jsem se zase nemohla vůbec hnout. Slyšela jsem, jak se ke mně blíží vlak a já nedokázala zvednout ani nohu, abych z kolejí utekla. Cítila jsem obrovský panický strach a beznaděj a z plných plic jsem volala o pomoc a křičela, přesto, že ze mě opět nevyšla ani hláska! Cítila jsem se přesně tak, jako dřív, když jsem v deseti letech čekala na to, až mě přijdou zabít nebo mi zase ublíží! Nebo jako když jsem u toho feťáka čekala na to, co se mi bude dít a jak moc to pro mě bude zlé. Jako když jsem slyšela klíče ve dveřích a jejich řev a smích pod oknem. Jako když jsem je viděla, jak se na mě chystají. Když mě volají a přibližují se ke mně. Když na mě berou nůž nebo tu blbou láhev od piva nebo vodky. Když mě přivazují nebo drží, mezitím, co ostatní už se svlékají, vsázejí se a nemůžou se dočkat, jak si to s mým tělem, jako s kusem hadru, rozdají. Pořád stejný strach jako v tom snu, kdy se na mě řítí plnou rychlostí vlak a já moc dobře vím, že do mě narazí a ublíží mi. Vím, že to bude bolet, jen nevím, jak moc to bude zlé a jestli to vůbec přežiju. Mám pocit, že mi srdíčko vyskočí z těla ještě před tím, než do mě ten vlak narazí a že strachy omdlím. A pak…NÁRAZ! Bolest, která se nedá vydržet a která trvá věčnost! Modlení se, aby to skončilo a aby přestali! Strach, který nejde ani popsat slovy! ……………. Všechno je to pořád tady! Jako by to nikdy neskončilo, jako kdyby se to mělo znovu stát a jako by se to dělo včera. Jako bych pořád čekala, kdy se tady někdo z nich objeví a znovu mi ublíží. Jako bych nikde nebyla v bezpečí a nedokázala před nimi a před „TÍM VŠÍM, utéct! ……Chci se někam schovat! Chci, aby mě někdo zachránil a pomohl mi! Chci, aby někdo slyšel mé volání o pomoc a nedovolil už nikomu, aby mi takhle ublížil. Chci, aby mě někdo dokázal zbavit té bolesti, která nechce polevit! Chci mít šanci začít znovu a úplně jinak! Chci zapomenout a moct se beze strachu nadechnout! Chci se zbavit té nepřetržité úzkosti, kterou v sobě už od dětství mám! Chci být někdo jiný! Chci vědět, kdo jsem a kam patřím!
Otázky, které bych ráda položila mé psycholožce, která chce, abych zapomněla na minulost a myslela jen na přítomnost. Aby pochopila, proč je mi tak zle.:
Obejmula vás někdy vaše maminka nebo vám někdy řekla, že vás má ráda? Já byla pro mámu omyl jejího života. A klidně by mě nechala umřít! Bylo u vás jídlo samozřejmé? Já si ho často musela vyprosit od cizích nebo zůstat o hladu i několik dní. Ukládal vás jako maličkou někdo ke spánku? Já spát nesměla! Strachovali se o vás rodiče, když jste se třeba nevrátila v tolik, v kolik jste měla nebo když vás neměli na očích? O mně nevěděli celé dny i týdny a bylo jim to fuk. Nebo se mě prostě jen zbavili a prodali mě jiným. Co dělali vaši rodiče, když jste se zranila a když vás viděli brečet nebo když vás něco bolelo? Mě máma ještě zbila, abych měla důvod proč brečet a abych si to příště rozmyslela. Co jste dělala a jak jste vypadala, když vám bylo deset let? Já se schovávala pod postelí, počůraná a pozvracená strachy a čekala, kdy mě přijdou znovu znásilnit nebo zabít. Jaká byla vaše nejoblíbenější hračka? Moje byly kamínky, které se daly schovat a které mi nikdo nemohl vzít. Na co jste myslela, když jste šla ze školy domu? Já na to, jestli vůbec domu můžu nebo na to, kde budu spát a co budu jíst. A taky na to, co hrozného se mi ten den zase bude dít! Na co jste v té době myslela před spaním? Já na to, že nesmím usnout, protože by bylo zle! A protože usnout by znamenalo nemoct se bránit a nemoct uhnout nebo utéct. A na co před spaním myslíte dnes? Já na to, že nesmím usnout, abych ve snu nemusela znovu a znovu prožívat to, co se dělo dřív. A taky abych ochránila sebe i své děti před tím, co by se mohlo stát dnes! Byla jste někdy jako dítě venku přes noc sama? Já několikrát a byla jsem vyděšená k smrti a v zimě zmrzlá na kost! Chtěla jste se někdy zabít? Já na to myslím pořád. Pokusila jste se o to někdy? Já několikrát, i když často nepřímo. Kolik vám bylo, když jste prožila to své „poprvé“? Já byla ještě malé dítě. A jaké to bylo? Já toho dne umřela!!! A jaké to pro Vás je teď? Na co při tom myslíte a jak se při tom cítíte? Já uvnitř sebe křičím a volám o pomoc, strachem nemůžu popadnout dech, panikařím a chce se mi z toho zvracet! Jsem křečovitě sevřená, mám velké bolesti a pokaždé přitom krvácím! Cítila jste někdy takový strach, že jste až nemohla popadnout dech? Já pokaždé, když mi ubližovali a dokonce i teď, když si na to jen vzpomenu. Omdlela jste někdy bolestí? Já mockrát. Zbil vás někdy někdo tak, že jste nemohla ani vstát ze země, chodit, ani si kýchnout nebo si zívnout? Mně tolikrát, že to ani nespočítám, a přesto si toho nikdo nevšímal. Co vám v životě nejvíc chybělo nebo chybí? Mně máma a její objetí, domov a pocit bezpečí. A taky nějaká ta kamarádka, která by tu pro mě byla a které bych mohla všechno tohle říct. Čeho nebo koho jste se nejvíc bála? Já své vlastní mámy, každého nového dne a každého dalšího znásilnění. A čeho se bojíte teď? Já toho, že to nikdy nepřestane bolet a že se nikdy nedokážu smířit s tím, že už nikdy nepoznám jaké to je být milovaným a chtěným dítětem. (A samozřejmě se bojím o své děti!!!) Co to s vámi dělá, když se díváte na svou dceru? Uvědomujete si, jak veliké štěstí je, že ji máte? Jak je křehká a zranitelná a jak moc Vás potřebuje? I když vám to zrovna třeba nedá znát? Já na to u svých dětí myslím každý den a snažím se jim dát to, co já jsem nikdy nepoznala a co mi v životě tolik chybělo – lásku! Dokážete jí obejmout a říct jí, že jí máte ráda? Cítí se u vás v bezpečí? Chráníte jí před světem a před zlými lidmi? Já jim říkám pořád, jak moc je mám ráda, ale mám strach, že je před zlými lidmi nedokážu ochránit, když jsem nedokázala ochránit ani sama sebe! Jak vypadají Vaše vánoce, silvestr nebo narozeniny třeba Vaší holčičky? A jak vypadaly ty Vaše narozeniny, když jste byla tak malá, jako je teď ona? Nebo i později? Já dlouho ani nevěděla, kdy ty narozeniny mám. A pak už jsem jen snila o oslavě, která nikdy nemohla proběhnout. Vždyť táta dodneška neví ani kolik mi je. A pochybuju, že by to kdy věděla máma. A o ostatních svátkách jsem si mohla nechat vždy jen zdát. Celé jsem je vždy tajně probrečela někde v koutku pokoje nebo na záchodě a modlívala se za to, aby si mě k sobě někdo vzal! A zachránil mě!!! I kdyby to měl být sám Bůh.
Slýchávala jsem v životě spoustu vět, jako: "Trochu života do toho umírání. Nedělej ze sebe chudinku. Jsi mladá, co můžeš vědět o životě. Ještě jsi nic nezažila, počkej, až budeš starší. Jsi jenom dítě." Atd. Nenáviděla jsem ty věty a zlobila jsem se na lidi, které je říkali. Nic o mně nevěděli, a přesto mě soudili. Tolik jsem jim to často chtěla vykřičet do obličeje a začít do nich bušit, aby se probudili a pochopili, že všechno je úplně jinak a že na rozdíl od nich jsem to já, která musí dennodenně bojovat o holý život a která žije v každodenních bolestech!!! Oni všichni měli rodinu a domov, kam se se samozřejmostí a s klidem vraceli. Moji vrstevníci měli rodiče, kteří je milovali a kteří by se zbláznili, kdyby věděli, že jejím skvělým dětem někdo ubližuje. Měli co jíst a ještě si ztěžovali, že jim to nechutná. Měli kde spát a hlavně si mohli každý večer dovolit beze strachu usnout. Co oni věděli o životě, když jim vždycky všichni dali všechno pod nos a ještě jim to nevonělo? Kdo z nich nebo z těch dospěláků, co mi pořád jenom něco vyčítali, by vydržel to, co já? Bolela je hlava, břicho nebo třeba noha? No co, vzali si prášky a šli si lehnout. Já musela i při silné migréně, nebo při vykloubeném rameni podržet každému, komu se zachtělo se na mě vyřádit. Znásilnil je někdy někdo? Vědí jaké to je? Já bych to raději nevěděla! Ani nevím, kolikrát se to stalo nebo kolik mi jich ublížilo, jen vím, že to nemělo konce a že každý den přišli zas. Bolelo je jejich poprvé? Mně jako malé holčičce hrozně!! Dokáže si někdo z nich jen představit, jaké to je, když si bolestí nemůžou už ani sednout, pohnout se nebo se vyčůrat a přesto to muset prožívat zas a znovu? Pokaždé, když už si myslí, že to nezvládnou a že je to roztrhá na kusy, přijde další a ještě necitelnější tyran, který si z nich opět udělá jen kus nějakého špinavého hadru a panenku na hraní! Bože, proč byli všichni tak slepí a hluší, že nepochopili, že tohle všechno musím celou tu dobu prožívat já? A že potřebuju jejich pomoc, spíš, než aby mě neustále odsuzovali, smáli se mi a pomlouvali mě za zády? Zlobím se na ně! Na každého z nich!
