Bolestné vzpomínky

Začalo to všechno tím chlápkem, co se objevil u našich vrat. Já byla jako vždy schovaná v zahradě a neměla jsem ještě ani tušení, že je to poslední den, kdy se ještě dokážu smát. Viděla jsem, jak za tím chlápkem došel táta a jak se spolu začali dohadovat. Poznala jsem, že se něco děje a vůbec jsem nechápala o čem to spolu mluví. Slyšela jsem, jak ten člověk chce po tátovi vrátit nějaké peníze a jak mu vyhrožuje tím, že se něco zlého stane, pokud nezačne splácet tak, jak má. Táta pak šel za mámou a asi jí to všechno řekl, protože ona najednou začala hrozně křičet, nadávat mu a přitom vběhla do ložnice, brečela a řvala na tátu, že nebude čekat na to, až nás všechny zabijou. A mně tenkrát poprvé došlo, že je něco moc zle, a že nám půjde o život. Cítila jsem panický strach a zmatek a moc jsem potřebovala, aby mi to někdo vysvětlil. A uklidnil mě. Ale místo vysvětlení jsem se dočkala jen pár facek za to, že jsem chtěla vědět co se to děje a proč. Bylo mi jen devět a nikdo se mnou nemluvil.

Postupem času za námi začali chodit i jiní chlápci a všichni chtěli jen peníze, které jsme neměli a tak nám začali vyhrožovat a vydírat nás. Říkali takové šílené věci, jako že pokud to nesplatíme do určitého data, tak si následky poneseme sami. Že prý nehody se stávají a tak prý může na kohokoliv z nás venku spadnout třeba cihla nebo někoho z nás přejet auto, atd. Pak přitvrdili a vyhrožovali, jak mě unesou a budou mě jim (rodičům) domu posílat po kouskách, dokud jim ten dluh naši nesplatí do poslední koruny. A když už ani to nezabralo, tak vymýšleli čím dál horší věci, kterými nám naháněli strach. Jako třeba to, že k nám jednoho krásného dne dovedli jednoho děsně zmláceného a zakrváceného chlápka, kterého dva podepírali, protože nebyl ani schopný sám stát a řekli nám, že máme veliké štěstí, protože takhle měl dopadnout můj táta a oni si ho jen spletli. Proto zmlátili jiného. Ale že příště prý si vezmou do parády mě a mě si pak určitě nespletou. Byla jsem vyděšená k smrti, když jsem toho zmláceného, zakrvaveného a "rozervaného" pána viděla a při představě, že příště takhle dopadnu já, se mi udělalo tak zle, že jsem utíkala na záchod zvracet.

Nechápala jsem, proč by mi chtěl někdo takhle hrozně ublížit a moc jsem potřebovala, aby mi někdo řekl co jsem vlastně udělala tak špatného.
Ale nikdo se se mnou nebavil. Já pokaždé seděla na schodech a tajně poslouchala s čím novým zase ti lidé přišli a co nového si na nás vymysleli a přitom jsem se třásla strachy a nemohla se ani nadechnout, jak mi bylo zle. Cítila jsem, jako by mi srdíčko mělo z těla vyskočit a bála jsem se jenom pohnout, jenom aby si mě někdo z nich nevšiml a neublížil mi nebo mě neodnesl pryč. Čas od času jsem se pozvracela a počůrala. Chvílema jsem byla až hysterická a pořád prosila rodiče, ať mi to vysvětlí a ať mě jim nedávají. Že už budu hodná a nebudu je zlobit. Že udělám všechno, co budou chtít. Jenže máma na ty moje hysterie a na můj pláč nebyla vůbec zvědavá a tak mě raději pokaždé zmlátila, jen aby měla klid a abych zmlkla a nechala je být. A já si víc než kdy před tím připadala bezmocná a vyděšená k smrti. A nemělo to konce. Buď nám někdo z nich rozbil kamenem okno v kuchyni, propíchal kola u auta nebo nám otrávili naší kočku. A tak to šlo víc jak půl roku. Bála jsem se všeho a všech. Přestala jsem lidem věřit, všechny jsem podezírala, že mi chtějí ublížit a sebemenší zvuk, rána nebo pohyb mě hned vyděsil.

Pak se to na chvilku uklidnilo a já moc chtěla věřit, že nás nechali být a že už se nikdy nevrátí. Pomalu jsem zas začala vylézat ven a zkoušela jsem zas "normálně" žít. Jenže oni se vrátili, odchytli si mě a napadli. Zmlátili mě a zkopali tak, že jsem se nebyla schopna ani zvednout ze země, natož dojít domu. Cítila jsem se, jako by mi zlámali všechny kosti v těle! Krvácela jsem a nebyla jsem schopna volat ani o pomoc. Jen jsem věděla, že se musím nějak dostat domu. Naši mě vzali na pohotovost, kde mě ošetřili a zjistili, že naštěstí nemám nic vážného, jen poraněnou kyčel a palec u ruky, uštípnutý kousek zubu, spoustu podlitin a naraženin a několik odřenin a tržných ran, které naštěstí nebyli potřeba ani šít. Bolelo mě ale celé tělo.

Když jsme se pak vrátili zpět, z pohotovosti domu, naši vymysleli, že až zase ti chlápci přijdou, všechny ty jejich výhružky si potají natočí a půjdou s tím i se zprávou z nemocnice na policii. Mezi tím už to napětí u nás doma zhoustlo natolik, že se rodiče pořád hádali, čím dál víc se opíjeli a na mě byli čím dál tím víc zlí. Odháněli mě od sebe, křičeli na mě a máma mě už pak bila snad i za to, že jsem prošla kolem ní. A tak už jsem zůstávala raději jen ve svém pokoji zalezlá buď ve skříni, pod stolem nebo pod postelí, protože tam jsem se cítila alespoň trochu v bezpečí nejen před těma zlýma lidma, ale i před svou mámou, která mi čím dál víc dávala najevo, že pro ní opravdu neznamenám vůbec nic.

Od toho napadení jsem byla zas jen hromádka neštěstí, klubíčko strachu a dítě plné bolesti, bezmoci i paniky, která přicházela při sebemenším zvuku nebo pohybu, protože jsem se bála, že mě najdou a ublíží mi zas.

Rodičům se podařilo ty chlapy tajně natočit a tak jsme s tím šli na policii a doufali jsme, že nám pomůžou. To se ale nestalo! U výslechu jsme byli všichni. I já. A oni nám řekli, že ty pány, co to mají všechno na svědomí oni dobře znají, protože nejsme první, na koho se takhle pověsili a koho ohrožují. Prý vědí, že jsou nebezpeční a varovali nás, ať od nich dáme ruce pryč, protože někteří takové štěstí jako my neměli a skončili kvůli těm podvodníkům i daleko hůř. Jenomže prý proti nim stejně nic nemají a nemůžou s tím nic dělat, protože na tyhle svoje špinavé práce mají lidi, kteří je nikdy neprásknou a tak i když zavřou a odsoudí ty jejich kumpány, tak na ty hlavní dva se nikdy nedostanou. A tak jediné, co mohli dělat bylo, že kolem našeho domu každou chvilkou jezdila hlídka, která nás hlídala, já jsem nesměla chodit nikam sama a taky jsem zaslechla, že někoho z těch zlých lidí i zavřeli na dva dny do vazby, ze které je ale po dvou dnech zase pustili. Jeden policista nám dokonce řekl, že dokud mě doopravdy neunesou nebo někoho z nás nezabijou, nemůžou oni dělat vůbec nic. Pamatuju si, že když nám to řekl, úplně jsem zkameněla a začala jsem se dusit. Vůbec jsem se nemohla nadechnout, protože jsem najednou pochopila, že není nikdo, kdo by mě ochránil a že mě můžou kdykoliv zabít. Když jsem se vzpamatovala, tak jsem jen pořád opakovala, že ještě nechci umřít a že se hrozně bojím! A když jsme pak dorazili domu, máma na mě řvala, ať už konečně držím tu svou nevymáchanou hubu a ať už jí neseru a vypadnu jí z očí. Utekla jsem do pokoje, zalezla si do skříně a hystericky brečela a pořád opakovala: "JÁ NECHCI UMŘÍT, JÁ NECHCI UMŘÍT,...!".

Pak jsem si vzpomněla, jak ti chlapi vyhrožovali, že mě unesou a budou po kousíčkách posílat domu a tak jsem si šla pro nůž a zkoušela jsem se řezat, abych věděla, jak moc to pro mě bude zlé, až si pro mě přijdou. Jenže čím víc to bolelo, tím větší jsem měla panický strach a tím to bylo horší. Bála jsem se chodit i na záchod, bála jsem se pohnout nebo vydat jakýkoliv hlásek. Bála jsem se usnout a snažila jsem se být raději pořád vzhůru, jen abych neprošvihla to, kdyby se tam objevili. Bála jsem se úplně všeho a všech!

Když jsem pak musela začít chodit zase do školy, nikdo nechápal, co se se mnou stalo. Znali mě jako tu usměvavou holčičku a najednou ze mě byla rozklepaná a ubrečená troska. Rodiče byli za učitelkou i za ředitelkou a všechno jí asi řekli. Měla zákaz mě dávat komukoliv jinému, než jim a nesměla jsem sama pomalu ani na záchod. Pořád jsem jenom brečela, všeho jsem se lekala, usínala jsem při hodinách, zvracela jsem a nebyla jsem schopná vůbec nic jíst. A tehdy ta moje anorexie začala. Čím dál víc jsem si uvědomovala, že když ze stresu a ze strachu pozvracím, trochu se mi uleví. A tak jsem toho začala využívat a když jsem nezvracela spontánně, pomáhala jsem si prstem.

V té době se táta rozhodl, že nás ochrání po svém a pořídil si zbraň. Na naší zahradě mě pak učil střílet taky a řekl mi, že je to teď na nás. A že musíme sebe a "maminku" ochránit sami. A proto mi ukázal, kam svou zbraň schovává. Pokaždé mi říkal, jak na mě spoléhá a jak když nebude moct on, musím mu pomoct a udělat to já. Ta představa pro mě byla hrozná! A moc jsem doufala, že k tomu nikdy nedojde!

Ti chlapi nás sledovali skoro na každém kroku, ale k nám nějakou dobu nepřišli. Hlídka po čase přestala jezdit a rodiče už mě nemohli vyzvedávat ze školy a tak jsem musela nakonec jezdit sama domu. Každého jsem podezírala a ta cesta domu pro mě byla šílená. A pak se u nás objevili zas!!!!! A tentokrát to bylo mnohem horší, než kdy předtím! Naštvali jsme je a oni nám to dali poznat tím nejhorším způsobem, jakým mohli.

Vrazili k nám čtyři chlapi. Vrhli se na tátu, kterého do krve zmlátili a který proti nim neměl vůbec žádnou šanci a znásilnili mojí mámu a to všechno přímo přede mnou! A já přitom celou dobu byla jako v tranzu! Nebyla jsem schopna dělat vůbec nic. Ani jít pro tu hloupou zbraň! Nemohla jsem se ani pohnout, ani křičet o pomoc, přesto, že jsem ve skutečnosti křičela jak o život, ale nevyšla ze mě ani hláska. Nohy mi zdřevěněly a ztěžkly a byly jak přikované k podlaze. Nemohla jsem dělat nic jiného, než sledovat, jak "ubližují" rodičům a čekat, co se bude dít dál! Srdíčko mi přitom málem vyletělo z těla a cítila jsem, jak se celá strachy hrozně třesu. A to jsem ještě netušila, jak moc to bude nakonec zlé i pro mě osobně!

Dívala jsem se na to, co se kolem mě děje a poslouchala tátu i mámu, jak křičí a brečí bolestí. A hrozně jsem se bála, že je oba zabijí. A pak se to stalo! Najednou se pro mě úplně zastavil čas, ve chvíli, kdy jsem je viděla, jak se blíží ke mně a když mi došlo, že to bude hodně zlé. Myslela jsem si, že mě chtějí zase zbít, tak jako před tím nebo tak, jako před chvílí tátu. Nikdy by mě ani nenapadlo, že mě chtějí znásilnit! Ale stalo se!!! Svíjela jsem se bolestí a cítila jsem, jak mě trhají za živa! Nemohla jsem dýchat, hýbat se ani křičet. Nikdy dřív jsem neměla takový strach, jako teď! A nikdy dřív jsem nezažila takovou bolest! Byla to šílená noční můra, která neměla konce a která se nikdy neměla stát!

Když bylo po všem a oni odešli, rodiče mě nechali před tím peřiňákem, kde se to stalo ležet na zemí a odešli do kuchyně, kde máma na tátu hrozně řvala a táta se jí pořád s brekem omlouval. Ona pila vodku rovnou z lahve a přitom kouřila cigaretu a vůbec jí nezajímalo, co se mnou je! Já byla vyděšená k smrti a celá bolavá a zakrvácená! Nemohla jsem se ani postavit na nohy, ani pořádně pohnout a hrozně jsem brečela. Nakonec se mi podařilo se dostat do kuchyně za nimi a s hysterickým pláčem jsem mámu prosila, ať mě vezme do nemocnice, protože to hrozně bolelo a protože jsem měla strach, že umírám! Jí to ale neskutečně vytočilo, a tak odhodila cigaretu a vrhla se na mě s křikem, jako bych za to za všechno mohla já! Vší silou mě uhodila a pak se mnou cloumala tak silně, až se jí podařilo mi vykloubit ruku a když jsem pak bolestí začala křičet ještě víc, vyhodila mě pryč. Já byla ale k neutišení, a tak když jí po nějaké době došlo, co provedla, vzala mě k našim sousedům (a zároveň její kamarádce doktorce), která mi tu ruku nahodila zpět. Celou tu dobu mi ale máma kladla na srdce, že nesmím o tom, co se stalo, nikomu nic říct a že jestli to někomu povím, pošle je na mě zas. Tak jsme u té její kamarádky řekli, že jsem zakopla a upadla ze schodů. A ona nám to uvěřila.

Celou tu dobu, co k nám ti chlapi chodili, vyhrožovali, že nám ublíží nebo nás zabijí, a že pokud nesplatíme vše, co jim dlužíme, připraví nás o náš barák. A nakonec splnili úplně všechno, co slibovali. Možná nás nezabili fyzicky, ale psychicky se jim to povedlo! Od té doby už nikdy nic nebylo jako dřív! Změnilo a zničilo to nás všechny.

Já si tenkrát naivně myslela, že už snad ani nemůže být hůř. Jenže to jsem se šeredně mýlila! Tohle všechno byl teprve začátek... !