Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prokleté narozeniny!

Moje narozeniny byly vždycky jedno veliké zklamání, samota a obrovský smutek. Vždycky jsem si přála mít pořádnou oslavu s dortem, dárkama a hlavně s někým, kdo mě má rád. Přála jsem si, aby pro mě alespoň jednou v životě někdo tu oslavu připravil a překvapil mě tím. Abych měla pocit, že tomu člověku (nebo těm lidem) na mě opravdu záleží, když byl schopný si na mě udělat čas a něco takového pro mě vymyslet a udělat. A taky jsem si chtěla připadat alespoň na ty moje narozeniny pro někoho důležitá. Ale všechno bylo jinak!

Buď jsem neslavila narozeniny vůbec, protože nikoho moje narozeniny nezajímaly a nikdo na to neměl ani náladu, ani čas a vlastně to ani nikdo nevěděl nebo alespoň neregistroval, protože to pro nikoho nebylo důležité. A nebo se v ten den něco hrozného stalo. Na mé narozeniny do deseti let si vůbec nepamatuju. Moje jedenácté narozeniny jsem trávila tajně u kamarádky na seníku, protože jsem nemqknkl4uy.jpgěla kam ani ke komu jít. Spávala jsem tam už několikrát a nikdo to nevěděl. Měla jsem děsný strach, bylo mi hrozně smutno, měla jsem hlad i žízeň a hlavně večer mi byla zima. Ale nikoho to nezajímalo. Byla jsem na to na všechno sama.

Moje 13. narozeniny jsem trávila ve sklepě v našem paneláku, protože doma pro mě nebylo bezpečno. Moje 16. narozeniny jsem prožila u toho feťáka, který mi jako dárek dal to, že mě i s jeho kamarádem natáčeli na videokameru při tom, jak mě pořád dokola a dokola znásilňovali a mlátili. A pak to video pouštěl všem těm svým kamarádům, kteří se děsně bavili tím, jak se tam kroutím bolestí a jak bolestí "naříkám".

I mt3h25p87.jpgým rodičům to pustili a já se na to musela pokaždé dívat s nimi. Bylo to nechutný a šílený a ještě dnes, když zavřu oči, vidím sama sebe při tom, jak mi ubližují a cítím obrovský ponížení, stud, zlobu a všechnu tu bolest a strach a je mi z toho neskutečně zle!

A moje 25. narozeniny? Jen další nechutné znásilnění, za které si můžu v podstatě jen já sama! A to jen proto, že jsem už nechtěla být na ty narozeniny sama a že jsem byla nešťastná a zklamaná, jelikož si na mě opět nikdo nevzpomněl. Manžel byl opět u své maminky, přesto, že jsem mu o svých narozeninách řekla, moje rodiče byli jako vždy v hospodě a opět ani nezaregistrovali, že nějaké narozeniny mám a nikdo jiný z mého okolí si na mě nevzpomněl. A tak jsem ze zoufalství udělala další pitomé rozhodnutí, jaké jsem mohla. Rozhodla jsem se opít a zapomenout na to, že na mně nikomu nezáleží a že jsem zase i na ty hloupé narozeniny úplně sama! Byla jsem hodně hubená a hladová a tak mi stačila trocha alkoholu a už jsem pomalu nevěděla, co dělám. Jenže pak jsem se najednou rozhodla vydat za mými rodiči! Nějak jsem v hloubi duše potřebovala být s nimi, i když jsem se jich (hlavně té mámy) bála a i když jsem věděla, že jim na mě vůbec nezáleží. Ale já si to prostě někde uvnitř sebe odmítala přiznat! A tak jsem za nimi šla. Jenže jsem si nějak neuvědomila, jak moc si koleduju a jak moc velká chyba to je. A doplatila jsem na to! Když jsem tam dorazila, udělalo se mi hrozně zle! Poslouchala jsem kecy všech těch ožralců o tom, jak je ten svět na "hovno" a jak jsou všichni kolem nich úplně blbí. A když si pak moje máma začala ztěžovat na to, jak má zkurvené a nevychované děti, které jí byl jen čert dlužnej, tak jsem to tam už nedokázala vydržet a s brekem a přiopilá jsem utekla pryč. Byl už večer. A když jsem šla tím parkem na zastávku, odkud jsem měla jet domu, doběhl za mnou jeden z těch ožralů, co už mě jednou venku napadl a zmlátil mě tenkrát do bezvědomí. V té hospodě jsem si ho nevšimla. A když jsem procházela tím tmavým parkem, napadl mě zas. Strhl mě na lavičku, zmlátil mě a znásilnil tak, že jsem zas krvácela několik dní.

vzvq6oab.jpg

V tom parku jsem zůstala ležet až do rána. Jen jsem se dobelhala ke křoví, kde jsem se schovala a přála si jen jediné - konečně umřít!!! Bylo mi hrozně zle. Všechno mě opět bolelo a pořád jsem jen brečela a zvracela! A ptala se PROČ???!!! JÁ UŽ NEMŮŽU!!! JÁ UŽ NECHCI!!!  Ráno jsem nějak dorazila domu, šla rovnou do sprchy, kde jsem se asi hodinu drhla jako o život, a pak jsem si šla lehnout. V tom ale přišel manžel ráno z práce a začal "TO" po mě chtít zas. A já ho chtěla zkopat a zbít, křičet na něj a ublížit mu! Nakonec zmlátil on mě, protože já si dovolila mu říct, že "to" nechci a prosila ho, ať přestane. Bolelo to zas tak moc, že jsem nakonec vykřikla bolestí, shodila ho ze sebe a utekla na záchod zvracet. To bylo poprvé (a taky naposledy!), kdy jsem si dovolila před tím (vlastně PŘI TOM) utéct a zakřičet NE!

Asi třetí den po tom napadení jsem musela k doktorce na gynekologii, protože jsem hodně krvácela a měla velké bolesti. A manžel to zjistil a bál se, že za to může on. Doktorka poznala, co se stalo a ptala se mě kdo to zase byl. A já jí řekla, že jí to nemůžu ani nechci říct. A že je to stejně fuk. Prosila jsem jí, ať to neřeší a jen mi dá nějaké léky. Předepsala mi antibiotika a já jí musela slíbit, že na sebe dám pozor a že pokud se to stane zas, ohlásím to. Myslela si, že za to může můj manžel a já neměla sílu jí cokoliv vysvětlovat, a tak ho nemohla ani vidět.

Po dalších pár dnech se mi začali dělat ošklivé boláky. Zjistila jsem, že mě ten ožrala, co mi tak ublížil, nakazil i nějakými kondylomaty. Mokvavými puchýři, které jsem měla rozeseté všude "tam dole" a rozlezlé až do močové trubice. Dlouho jsem čekala, než jsem s tím šla k doktorce, protože jsem se bála a doufala jsem, že to zase samo zmizí a uzdraví se to, jako skoro pokaždé, když jsem tam dole byla potrhaná. Ale tohle bylo jiné a já to podcenila. A tak jsem pak musela chodit obden na gynekologii, kde mi všechny ty puchýře vypalovali nějakým roztokem kyseliny a to nebylo vůbec příjemné! Hodně mě to bolelo a nebyla jsem si schopná pořádně ani sednout a tak jsem sedávala jen na tom velkém gymnastickém míči a při tom jsem byla vzteky celá bez sebe. Už ani nevím, jak dlouho jsem na to vypalování musela chodit, ale připadalo mi to jako celá věčnost. A stejně všechny ty condylomata nešly odstranit, a tak jsem po nějaké době musela na chirurgické odstranění, což bylo stejně tak ponižující a nepříjemný, jako samotné vypalování!

............ Několik týdnů od toho napadení jsem zjistila, že jsem TĚHOTNÁ!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář