Bolestné vzpomínky

Dnes jsem seděla na pískovišti a sledovala jsem své děti, jak si hrají, smějí se a dovádějí. Viděla jsem na nich tu jejich radost, nevinnost a hravost. Tu bezprostřednost a odevzdanost. Chvíli jsem se na ně dívala a byla jsem šťastná, že je mám, protože oba jsou tak úžasní a krásní! A vědomí toho, že jsou moji a že mám to obrovské štěstí být jejich maminkou, mě neskutečně hřálo u srdíčka! Pak mi ale začalo být hrozně smutno! Najednou se mi chtělo hrozně brečet a bolestně vykřiknout. Uvědomila jsem si totiž, jak hrozně jim tu hravost a radost závidím! Najednou jsem byla zase v minulosti a cítila jsem se jako to malé dítě, co sedí někde opodál a tajně, v tichosti sleduje ostatní děti, co si hrají, skotačí a smějí se, mezitím, co já se schovávám před světem, který pro mě není bezpečný a který mi nedovolí si to dětství se vším všudy užít! Nikdo z těch dětí, co jsem viděla si hrát a smát se, neprožíval to co já a nemusel se k smrti bát! Nikdo z nich se nemusel před ničím ani před nikým schovávat a přemýšlet o tom, co bude jíst, kde bude spát nebo co s ním vůbec bude dál! Nikdo z nich nežil s takovým hrozným tajemstvím, jaké jsem si s sebou celou tu dobu nesla já a nikdo z nich neměl takové bolesti jako já! ….. Byly to prostě děti, které měli své milující rodiče a které se nemuseli bát a vůbec o nic se starat, protože jejich rodiče se starali o ně. Bylo to tak hrozně nefér!!!!!!!!!!! Proč jsem nemohla být taky takovým bezstarostným dítětem a jen tak si s ostatními beze strachu hrát? Proč se mi děli takové věci, které mě vnitřně každičký den trhaly na kousky?  Proč mi rodiče nedali šanci dokázat jim, že se snažím být hodná a jejich lásku si zasloužit? Proč mi ukradli to nejcennější, co jsem měla – své dětství a nevinnost, pocit bezpečí a jistoty? Kam se to všechno podělo? Co to se mnou provedli??!!! A proč mi nikdo nepomohl a nezachránil mě? Proč když jsem se konečně odhodlala to někomu říct, tak mi to nevěřil a nebo se na mě prostě vykašlal a nechal mě v tom pekle dál? Zničili mě!!! Tolik mi ublížili! Ať už ti, co mi to dělali, nebo ti, co to dopustili a nepomohli mi! Zlobím se na ně na všechny! ……… Ale co já? Celý život jsem byla pro všechny neviditelná a nikoho nikdy nezajímalo, co se mnou je! Ale jak s tím vším mám žít? Jak se mám radovat z radosti svých dětí, když mi to působí bolest a když jim to tak hrozně závidím? A kam se poděla ta holčička, co jen někde seděla schovaná a schoulená v rohu a čekala na zázrak, který ne a ne přijít? Jak to, že jsem najednou dospělá? Kam se podělo těch 20, 30 let? Buď se budu snažit dělat, že se nic z toho mého podělaného života nestalo a v tom případě si připustit, že jsem ztratila 30 let svého života a že celé moje dětství i puberta je nadobro pryč a já už nikdy nebudu mít tu možnost a šanci poznat jaké to je tím bezstarostným dítětem být. Nebo si budu muset přiznat, že celé tohle období bylo jen peklo, které mi nedovolí ani dnes, po takové době, normálně žít! Protože ta bolest, kterou v sobě nepřetržitě nosím, se prostě nedá snést!!!! …………. Je mi z toho tak smutno a zle zároveň!! Zase z toho nespím, celé noci prozvracím a každou chvilku se sprchuju, jako by to mělo pomoct, ale ono to prostě nejde smýt!!! Můžu se vyzvracet z podoby, můžu se vydrhnout do krve, můžu se krásně obléknout a navonět, namalovat a hezky se upravit, ALE…………. pořád se budu sama sebe štítit, pořád ten hnus a špínu na sobě i v sobě budu cítit a pořád mi bude ze sebe samé zle! A pořád se nebudu moct podívat do zrcadla, protože nevím, kdo v tom zrcadle vlastně je! Jako bych se dívala na úplně cizího člověka, se kterým nechci nic mít! Nenávidím tu „věc“ kterou ze mě udělali! Toho robota, co nemá na nic právo ani nárok na vlastní slzy a pocity, které by směl před ostatníma dát znát. Nenávidím tu, co seděla dneska (včera) na tom pískovišti a záviděla vlastním dětem jejich dětství a upřímný bezstarostný smích!!! …….. Bože, co jsem to za matku??????!!!