Bolestné vzpomínky

Když jsem byla malá, toužila jsem jen po jednom, po láskyplné náruči své maminky, po její lásce a po tom někam patřit. A tak jsem se neustále snažila být tou hodnou, poslušnou a bezproblémovou holčičkou. Problém byl jen v tom, že to všichni ostatní ve mně viděli, jen ne moje vlastní rodiče. A mě bylo všude možně mnohem líp, než doma. Byla jsem vždy vděčná za jakékoliv gesto uznání, pochvaly nebo lásky ke mně. Za jediný úsměv, pohlazení nebo hezké slovo. Vždycky jsem z toho žila a radovala se, že alespoň někde nejsem na obtíž. A chodila jsem si pro to z jedné rodiny do druhé. Všude se zdálo, že mě rádi vidí a všem jsem mohla s čímkoliv pomoct. S hlídáním dětí, s domácí prací nebo s prací na zahrádce, s přinesením nákupu nebo třeba s umytím auta. Všechno jsem to vždycky dělala ráda. Mohla jsem tím někomu udělat radost a to mě dělalo šťastnou. Navíc mě pak vždycky rádi viděli a to byla pro mě ta největší odměna. Byl to můj druhý svět, kam jsem vždy utíkala před tím skutečným a zlým světem, který mě čekal doma. A takhle jsem to dělala až do mých devíti let. Buď jsem byla u někoho “cizího“ nebo jsem si stavila na naší zahradě tajné skrýše, kam na mě nikdo nemohl a kde jsem se mohla alespoň chvíli cítit v bezpečí . Všechny ty bunkry byly většinou na stromech. A já se tam ukrývala před všema a před vším.

Měli jsme velkou zahradu, hodně zarostlou, protože o ní nikdo nepečoval, takový malý lesík, kde se dalo úplně potají pozorovat všechny, kdo šli kolem. Vždycky jsem je tajně pozorovala a poslouchala je o čem si povídají. Většinou to nebylo nic důležitého, ale někdy si povídali i o těžkých a smutných věcech a já si pokaždé představovala, jak jsem kouzelná víla, která má kouzelnou hůlku, kterou může pomoct všem, co to potřebují. Našla jsem si na to takový klacík a všude jsem ho s sebou nosila. Někdy i na ty návštěvy, kde jsem dennodenně bývala a potají jsem na ně vždy tím klacíkem ukázala a přála jsem jim štěstí a vyřešení jejich trápení, pokud nějaké měli. I na své rodiče jsem ten klacík zkoušela, ale ti byli vůči tomu imunní. Na ně ani můj kouzelný klacík nestačil. Jen někdy na tátu. Třeba ve chvílích, kdy máma usnula nebo když byla někde pryč a on šel za mnou s tím, že si se mnou půjde zakopat s míčem nebo že se mnou půjde na houby nebo na procházku. To byli jediné chvíle, kdy se mi mohl věnovat a kdy jsem mohla cítit, že vůbec nějakého tátu mám. Naučil mě nohejbal a to tak, že když jsem to někdy někde hrála, chtěli mě do týmu a vybírali si mě jako první. Mám ten sport ráda, jen už nemám kde a s kým ho hrát. A taky na to už nemám sílu.

Ty chvíle s tátou si pamatuju. Byly to velmi vzácné chvíle, které skončily vždycky okamžitě poté, co se máma probudila nebo když se odněkud vrátila. Všeho, co jsme zrovna dělali okamžitě nechal a šel za ní. A hlavně to muselo být naše velké tajemství. Protože on se mi věnovat nesměl. A kdyby to máma zjistila, byla by zlá na nás na oba. Já byla víla a ona nějaká zlá čarodějnice, co mi všechno kazila a co mi házela klacky pod nohy pokaždé, když jsem to nejmíň potřebovala. Ona byla pro mě vždycky takový strašidelný obr a i tak se mi zjevovala ve snech. Bála jsem se jí a i jako malá jsem jí poslouchala na slovo. Odpovídala jsem jí vždy ano maminko, ne maminko a nikdy jsem se neptala „proč?“. Když jsem to párkrát zkusila, nedopadlo to dobře, pro facky a rány nikdy nešla daleko. Někdy nemusela říkat vůbec nic, ukázala, podívala se na mě tím svým zlým pohledem, já zalapala po dechu a udělala to, co chtěla. A přitom jsem pomalu ani nedýchala, protože mi to strach nedovolil. V horším případě jsem ze strachu před ní i omdlela. A ona se tomu smála a vždycky to ukazovala těm svým opilým kamarádkám a kamarádům!

Pamatuju si ty její úplně rudé krátké vlasy, dlouhé a rudé nehty a ty obrovské zlaté prsteny na rukou, které po takových fackách často zanechávaly i pěkné stopy. Kouřila jednu cigaretu za druhou, takže ten smrad z cigaret byl úplně všude a přes ten dým někdy nebylo skoro vidět, obzvlášť, když seděla v té malé kuchyňce. Pořád před sebou měla skleničku a flašku s vodkou, která z ní neustále byla cítit a ten její  tuberácký šílený kašel, který jí hlavně každý ráno provázel. Pamatuju si ty její zástěry, co doma nosila a hlavně si pamatuju jak “TO“ spolu s tátou v otevřeným obýváku po večerech opilí "dělali" a neuvěřitelně při tom nahlas hekali. A jak jsem se bála jít na záchod, protože jsem jednak nevěděla co se děje a proč a taky protože jsem se bála, že až mě ona uvidí, bude se mnou zle. A tak jsem vždy pod peřinou brečela a prosila jsem, aby přestali a aby to skončilo. Myslela jsem si, že táta mámě ubližuje (jako mně tehdy ten švagr...). Jednoho dne si mě máma zavolala při probíhajícím sexu s tátou a chtěla, abych se na ně z blízka dívala. Já ale nechtěla a bránila jsem se. A tak mě opět zbila a přinutila mě násilím! Držela mě přitom za vlasy a nepustila mě, dokud nebylo po všem. VŠECHNO jsem to viděla! Bylo mi teprve sedm a bylo mi z toho zle!!! Chtělo se mi z toho zvracet!!! Nemohla jsem vůbec dýchat a nic jsem nechápala! Byla jsem hysterická a chtěla jsem, aby přestali! Ale ona se jen smála a řvala na mě, ať si sednu na tu prdel a čumím! Když bylo po všem, donutila mě si na tátu sáhnout!!! A pak mě nechala utéct do pokoje, kde jsem cítila, jak se na mě hroutí celý svět! Připadalo mi to, jako když se se mnou všechno točí a nemohla jsem popadnout dech! Pozvracela jsem se a opět jsem se počůrala, což jsem pak samozřejmě škaredě odnesla. Pořád jsem "TO" měla před očima a mám to před očima ještě dnes!!!

Ale i tak jsem pořád ještě věřila v dobro a doufala jsem, že jednou bude líp. Ještě pořád jsem byla smíšek a sluníčko pro všechny kolem mě. Ráda jsem se smála a užívala si i toho mála, co jsem měla. Měla jsem svůj dětský svět a uměla jsem si ho zpříjemnit. A nebýt mámy a toho švagra, kteří mi to všechno ztěžovali a kazili, tak jsem tenkrát mohla být i spokojená a šťastná. Byly to moje nejhezčí roky života, i když si z té doby toho moc pěkného nepamatuju. Ale já jsem i za to málo, co mi v paměti uvízlo, hrozně ráda, protože to jsou jediné hezké vzpomínky, které z dětství mám! Do té doby, než se u nás poprvé objevit "ten chlap", který odstartoval to obrovské peklo, které nemělo konce. Ze dne na den se najednou moje dětství proměnilo v boj o vlastní život. A z usměvavé holčičky se najednou stala k smrti vyděšená a neskutečně bolavá bytost, co ještě dneska (po 22 letech) tiše a zoufale volá o pomoc!