Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dopis psycholožce - pomocný "čudlík".

Dneska večer jsem to zase nezvládla. Vlastně ani nevím, kdy naposledy jsem to v noci zvládla. Jakmile šel táta spát a já zůstala sama, několikrát jsem se přejedla a přepila, abych se mohla několikrát vyzvracet. Pak jsem se šla osprchovat a drhla jsem se jak divá, přesto, že vím, že mi to stejně nepomůže a že tu špínu, co v sobě a na sobě mám, už nikdy nesmyju. Vyrvala bych to ze sebe, kdyby to šlo. Vyřvala bych to a vymlátila to ze sebe. Ale nejde to. Nedávno jste se mě ptala, jestli si reálně uvědomuju, že je to pryč a že už mi nikdo z nich nemůže ublížit. A já vám na to odpověděla, že ano. Ale pravda je taková, že i když to rozumově vím, moje pocity jsou každý večer takové, jako by se někdo z nich měl každou vteřinou objevit ve dveřích! Jako bych se před tím nedokázala schovat, utéct před tím a být v bezpečí. Pořád je to tu. Všechna ta úzkost, strach, panika, bušení srdíčka, nemožnost se nadechnout. Jako by mi někdo vrážel nůž do hrudi, jako by mě tam někdo svíral svěrákem. Bolí mě břicho a třeští mě hlava. Cítím se tak slabá a bolavá! Moje tělo je jen kus nějakého použitého a zkaženého masa, ze kterého je mi zle. Moje duše je roztrhaná na kousky, které drží pohromadě jen moje úžasné děti, bez kterých by můj život neměl vůbec žádný smysl. To kvůli nim dennodenně bojuju se vší tou bolestí, zlobou, lítostí, úzkostí a se vším tím ostatním, co mě už tak dlouho neskutečně mučí. Oni mi věří, jsou na mě odkázaní a potřebují mě. A já zas potřebuju je. Chtěla bych je mít stále u sebe, ve své náruči a už nikdy je nepustit, protože jen tehdy jsem opravdu šťastná. Miluju je nade všechno na světě! A hrozně se o ně bojím!

Přes den, když běhají kolem mě a já se o ně musím starat, jsem úplně někdo jiný, než večer, když usnou a já najednou zůstanu jen sama se sebou, se svojí úzkostí, bolestí a se všemi těmi nechutnými vzpomínkami, které jsou pořád tak hrozně živé, že mám pocit, že to peklo nikdy neskončilo a že je to stále ještě tu. A já nevím, co s tím. Neumím to zastavit! Neumím použít to tlačítko na ztlumení o kterém jste mluvila. Tohle tlačítko funguje jen přes den, s mými dětmi a taky před okolním světem. Všichni si o mně myslí, že jsem v pohodě, spokojená a šťastná, protože se na všechny usmívám. A já je při tom nechávám, i když ve skutečnosti to ve mně křičí a volá o pomoc. A po pravdě se zlobím, když mi někdo řekne, že vypadám spokojeně, protože ve skutečnosti jsem plná bolesti, o které nemůžu nikomu říct! Ubíjí mě to! A vyčerpává.

Co se týká toho, kdy se mi něco z té minulosti vybaví a co mi tu minulost v mém běžném životě připomíná, tak ve většině případů za to můžou moje děti. Např. když je koupu, napouštím jim vanu, myju je nebo když se dívám, jak si to v té vaně bezprostředně vesele užívají. Nebo když synovi mažu prcku, protože má u vchodu do konečníku fisurky, které mu občas krvácí, když jde na velkou. Má s tím velké problémy. Nebo když se mi schovává pod stolem, nebo se mě snaží přeprat. Když mi ze srandy svazuje ruce nebo když nechce jíst. A nebo když se koupu já, když si čistím ty vyndavací zuby, když si lehám do postele a snažím se usnout. Když uklízím, vytírám, myju nádobí, vařím, krájím cibuli, nebo dělám kafe. Když vidím lahve od alkoholu, když používám nůž. Když se podívám do zrcadla nebo když zvracím. Když se probudím tím leknutím nebo samozřejmě, když se mě B. i třeba jen dotkne. Když po mě táta chce, abych mu namazala záda nebo nohy. Většina scének v televizi, určité písničky nebo určitý pach. Když se oblékám, nebo když musím kvůli synům na koupaliště a do plavek. Atd. Je toho spoustu, co mi to dennodenně něco připomíná a díky čemuž se mi přes ten den udělá zle, že někdy úplně zkoprním a nejsem nějakou dobu schopná vůbec ničeho. Někdy mě to na hrudi tak hrozně sevře, že vůbec nejsem schopna dýchat, srdíčko mi buší o sto šest a cítím se jak opařená. Někdy se to snažím ztlumit s tím tlačítkem, ale po pravdě mít nějaké to tlačítko v ruce, rozdupala bych ho nebo ho prohodila oknem, protože nefunguje tak, jak má. Jsem vzteklá, když se mi něco vybaví, protože to nechci a protože to bolí. A já už chci konečně v klidu a normálně žít a moct se tak konečně cítit v bezpečí!!!

 
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< srpen / 2020 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 9420
Měsíc: 917
Den: 26