Jdi na obsah Jdi na menu
 


Má zlatá tetička a "JEJÍ MANŽEL!!!"

Jednoho dne za mnou přišla moje nová obvodní doktorka, která jakmile dostala mojí zdravotní dokumentaci od bývalé doktorky, zasáhlo jí to a nedokázala pochopit, že někde ve světě může být tolik zla, které z té mé dokumentace vyčetla. A tak za mnou došla i se svým manželem a řekli mi, že mi chtějí ukázat, že život může být i hezký a že mi chtějí pomoct. A začali tím, že mi nechali udělat komplet nové zuby, které jsem v té době už neměla skoro žádné. Pak mi pomohli sehnat ten podnájem, kam jsme se mohli se synem schovat před agresí toho mého nového "taťky" a nakonec si nás se synem vzali na zimu i k nim domu, protože jsem neměla peníze na dřevo, kterým se v tom mém pronajatém domečku topilo. A taky mi pomáhali s hlídáním, když jsem musela jezdit po doktorech a nebo mi třeba nakoupili jídlo a potřebné věci pro syna, když jsem na to já neměla. A já byla zase štěstím bez sebe! A moc jsem doufala v to, že tentokrát to vyjde a že snad konečně se mi podařilo najít někoho, kdo na nás bude hodný a kdo nás bude mít rád! Někoho, u koho budeme v bezpečí a kde nám bude dobře. A ono to nějakou dobu fungovalo. Stali se mojí rodinou. Já jim začala říkat tetičko a strýčku a pro mého syna se i oni stali dědečkem a babičkou. A všechno bylo moc hezký, až do té doby, než to ten "strýček" pokazil!!!

Začal si mě posazovat na klín, hladit mě, "tulit" se ke mně, lehat si na mě, líbat mě a nakonec se mnou začal i spát. Ze začátku jsem na něj měla i pepřový sprej, který jsem měla půjčený od své psycholožky, protože jsem nechápala, proč to dělá a protože jsem se ho hrozně bála. Na jednu stranu mi moc pomáhal a byl na mě hodný. Byl empatický, všímavý a pozorný. Pečoval o mě i o mého syna a pořád mě za něco chválil. A na druhou stranu mě ohrožoval a dělal věci, které dělat nesměl! A já jsem z toho byla děsně zmatená! Měla jsem ho ráda a byl pro mě jako táta! A on to pokazil tím, že využil své pozice a mojí vděčnosti a udělal z nás milence a zakázaný "pár"!

Kdyby alespoň nebyl tak hodný! Ale on věděl jak na mě! Přes den kolem mě lítal a staral se a večer nechal jeho manželku spát s mým synem v dětském pokoji a mně uložili do jiného pokoje a dávali mi prášky na spaní, abych se alespoň trochu vyspala, protože věděli, že mám se spánkem velké problémy a nechtěli, aby mě malý v noci budil. Jenže on ("strýček") si pak ke mě vždycky vlezl, "vyspal" se se mnou a odešel. Po nějaké době už ani neodcházel a své manželce pak vždycky jen řekl, že jsem křičela ze spaní, protože jsem měla hrozné sny a tak že mě musel chodit uklidnit. A ona to nijak neřešila. Věřila mu to! A já z toho byla nešťastná!!! Už jenom proto, že jeho manželku (mou zlatou tetičkou!) jsem měla hrozně ráda a tím, co se dělo, jsem jí vrážela nůž do zad a ubližovala jí tím nejhorším způsobem, jakým jsem mohla! Od té doby jsem se jí nedokázala pořádně podívat ani do očí! A když jsem byla s ní, chtělo se mi hrozně brečet a v duchu jsem opakovala: " Kdybys tak věděla..!!!" .

Bylo mi sama ze sebe zle! A bylo mi zle z něj! Na jednu stranu jsem to hrozně chtěla ukončit, protože to co se dělo, se nemělo dít! A na druhou stranu jsem se bála říct NE! Jednak proto, že jsem se bála jeho reakce a taky proto, že jsem se bála, že pak přijdu i o to hezké, co mi kromě toho sexu nabízí. O to pohlazení po vlasech, o tu starostlivost, všímavost a o jeho strach, který o mě měl. Nikdo jiný se o mě tak nebál, jako on. Nikdo jiný se mě nezeptal, jestli nemám hlad nebo jestli mi není zima! Nikdo jiný na mě nepoznal, že mi není dobře! Nikoho jiného jsem nezajímala! Ta rodina, která si nás vzala k sobě jako první měla svých starostí až nad hlavu a když jsem se neozvala já a nepřišla za nimi, tak si na mě ani nevzpomněli a nebo mi záviděli všechno, co jsem díky rodině té doktorky měla já. A tetička byla pořád v jednom kole a vždycky byla spíš praktická a "tvrdá" než empatická a citlivá. A mně to hrozně chybělo! A tak jsem prostě držela pusu, nikomu nic neřekla a nechala jsem ho v tom pokračovat. Ale byla to velká chyba, která už se nedá vzít zpět! A kterou si budu nadosmrti vyčítat. Ublížila jsem tím člověku, kterého jsem měla hrozně ráda a který mi věřil a pomáhal - své tetičce! A tohle si nikdy neodpustím!

Jediné, co si v tomhle případě nikdy nesmím vyčítat a za co musím být vždycky už jen vděčná, je můj druhý syn, kterého jsem s ním zplodila! Je to sice hloupé a možná to nedává smysl, ale ten malý za to nemůže a kdybych měla litovat toho, že ho mám, lhala bych sama sobě! Miluju ho! Obě svoje děti miluju úplně stejně! A nevím, co bych si bez nich počala! Jsou smyslem mého života! Jsou pro mě vším! Proto budu za oba moje kluky už vždycky jen vděčná a budu za ně za oba Pánu Bohu moc a moc děkovat!

Když se mi náš syn narodil, celému okolí jsme namluvili, že to miminko mám se svým manželem, za kterým jsme zacali jednou za rok na týden jezdit. Do té doby, než mě začal zas hodně ubližovat! Pak začal jednou nebo dvakrát ročně za námi jezdit jen on. Někteří to přijali a někteří pochopili o miminku pravdu.Ale my musíme přede všema zapírat dál. A mě to hrozně vysiluje! Vždycky jsem 6p0srjf1.jpgse snažila být hodná holka a nedělat žádné problémy! Moc jsem se snažila být dobrý člověk a chovat se tak, aby na mě mohl být alespoň někdo hrdý. A nakonec se stane tohle! A já mám za to na sebe hroznou zlost, protože jsem zklamala a zradila sama sebe. A musela jsem přiznat, že moje máma měla nakonec pravdu v tom, že dělám jen samé problémy a že si nezasloužím žít!

Trvalo to dva roky, než lidi začali „chytat“ podezření o tom, že se děje něco špatného a že doktorce rozvracím rodinu a další dva roky trvalo, než se mi to podařilo ukončit. Bylo to pro mě neúnosné a hrozně náročné. I když byli i chvíle, kdy mi s ním bylo dobře a kdy jsem si neuvědomovala, co hrozného tím ve skutečnosti působím, protože jsem ho měla ráda a protože to byl první muž v mém životě, který se ke mně choval hezky. Teda jen z počátku!

Jediný člověk, který o nás dvou celou tu dobu věděl, byl náš kněz, který jeho dobře znal a se kterým byli kamarádi a tak to ani nijak neřešil. K němu jsme chodili ke zpovědi a on pak musel společně s námi všem ostatním lhát.

V té době měla podezření už i tetička a tak mi začínala posílat takové škaredé smsky a prosila mě, ať ho nechám být, jinak že jí budu mít na svědomí, protože ona tohle nevydrží a umře. Několikrát se mnou i mluvila osobně, říkala mi, jak kvůli mně hltá prášky, nespí a nemůže jíst a že pokud to neskončí a nezabije jí to, tak od něj odejde! A já jí musela celou tu dobu lhát do očí a říkat, že se nic neděje a že nevím o čem mluví. A přitom jsem si celou tu dobu připadala jako ten největší vyvrhel, co kdy existoval.

Naštěstí pro nás pro všechny ale tetička nikdy neuvěřila tomu, že bysme spolu s jejím manželem měli fyzický poměr a že by můj syn mohl být i jejího manžela. Říkávala mi, že ví, že spolu nic nemáme, ale že mi zazlívá, že ví, že on mě miluje a že já mu to dovolím. Že prý ví, že je dennodenně u nás a že celou tu dobu vnímá, jak se on ke mně chová úplně jinak, než k ní. Mnohem „něžněji“, starostlivěji, radostněji. Že nás vyměnil za svou vlastní rodinu a na svou rodinu úplně kašle. A že je jedno, jestli spolu spíme nebo ne, protože pokud mě on má v srdci, vyjde to úplně na stejno! Proto jsem jeho milenka a ona jen někdo, kdo se na to musí koukat a komu se před očima hroutí celý svět. A bylo to na ní i vidět. Vypadala hrozně, chřadla nám všem před očima a vypadala hrozně ztahaně a utrápeně. Každý kdo jí viděl, se zhrozil a všem jí bylo moc líto. A protože ona každému na rovinu řekla o svém trápení, tak každý za to začal dávat vinu mně! Lidi se na mě začali dívat přes prsty, prosili mě, ať je nechám být a ať jim nerozvracím manželství a říkali o mě, že jsem pěkná mrcha, protože oni mi takhle pomohli a já je úplně zničím! A on přitom pořád chodil s úsměvem a úplně slepý a všem se do očí klidně vysmál! A pořád říkal, že nikdo nic neví, jen si to všichni domýšlí.

Byla jsem kvůli tomu hrozně špatná! Sama tetička mi řekla, že jsem rozvracečka rodin a že nemám právo na to, se na jakéhokoliv ženatého muže ani podívat, natož pak usmát a že nesmím do žádné rodiny ani vkročit, protože jinak celou tu rodinusfam9y9k.jpg zničím! Jako by mi nestačila ta moje šílená minulost a ta neúnosná bolest, kterou jsem si celou tu dobu už od dětství nesla, muselo se dít ještě tohle! A já přitom jen chtěla mít konečně rodinu, kam bych mohla patřit a kde by mě měl někdo rád! Ale RODIČOVSKY RÁD! Já nechtěla, aby se to takhle zvrtlo! Já se neprosila o to, abych musela znovu a znovu prožívat to, čeho se tak bojím, co proklínám a před čím se snažím celou tu dobu utéct! Já nikomu manžela ukrást nechtěla, natož pak s ním spát!!! Vždyť mě se to hnusí a bolí mě to! Nenávidím to a je mi z toho zle!!! To já to pokaždé obrečela a prozvracela a tiše volala o pomoc!!! On moc dobre věděl, že to nechci! Věděl, že mě to bolí a že při tom trpim! A pak za mnou chodival na záchod, kdyz jsem po tom utíkala zvracet, držel mi vlasy a pořád mi opakovalo ze to chce jen čas! Umirala jsem strachy a bylo mi z toho hrozně zle! A všichni, kdo to tušili, si mysleli, jak si to užívám a zlobili se na mě! Byla jsem děsný slaboch! Naivní a hloupý člověk, který nedokáže říct NE!!! 

Jediné, co jsem věděla, že nesmím nikdy dopustit bylo to, aby se to jejich manželství a rodina doopravdy rozpadla. A tak když už začínalo být opravdu zle, pochopila jsem, že už tady nejde jen o mě a o to, že já už to nějak vydržím. Věděla jsem, že to musím zarazit dřív, než bude pozdě a že se musím pokusit to všechno napravit. A tak jsem ho pořád jen prosila, ať mě už nechá jít, že už nemůžu dál a že tím co dělá, ubližuje oběma ženám zároveň. Říkala jsem mu, že pokud s tím nepřestane, ztratí nás obě, protože obě nás to nakonec zabije. Obě jsme se mu hroutily před očima a on to neviděl! Obě jsme mu to pořád dokola říkaly, ale on to nechtěl slyšet. Pořád si myslel, že ona si všechno jen domýšlí a nic z toho, co říká, nemyslí vážně a že mě, tím co dělá, pomáhá. A hlavně on byl v tomhle šťastný, jemu se to takhle líbilo. Tak si o tom všem myslel své a odmítal si přiznat, že by to mohlo být i jinak. A já už byla na pokraji svých sil. A začala se obracet i na lidi, o kterých jsem si myslela, že by mi mohli pomoct. Prosila jsem našeho kněze, aby s ním promluvil a pomohl mi to ukončit, našla jsem si i právničku a sociální pracovnici, se kterými jsem se radila o tom, jaké možnosti vlastně mám a co udělat, abych neublížila ještě někomu dalšímu a abych to byla schopna pak ustát. Což vzhledem k tomu, že už jsme měli společného syna, bylo velmi těžké rozhodování! A šla jsem i za samotným knězem komunity Koinonia, který má velkou moc a doufala jsem, že on už mi konečně pomůže. Byl to ten poslední člověk, který mě napadl a zároveň moje poslední šance a naděje na to, že to konečně skončí a že snad zas za čas bude líp.

Jenže ono na něj nezabíralo vůbec nic. Odmítal se mě vzdát a bál se, že přijde o svého syna, kterého má hrozně rád. Ubezpečovala jsem ho, že ho bude moct vídat i dál a že mu ho brát nehodlám! Ale on nás prostě oba chtěl a nedokázal si představit, že by musel žít bez nás. A tak nás tím všechny trápil dál a pořád mi „omlácel“ o hlavu to, že mu vděčím za všechno, co mám a že bez něj bych neměla nic a nebyla nikdo. To on mě přece postavil na nohy, nechal mi udělat zuby a nakonec mi koupil i byt! To on mě vozil po doktorech a kupoval mi věci, na které bych já sama nikdy neměla. To on jediný ví o mě „všechno“ a přesto mě má rád! To on jediný se mnou má svatou trpělivost, protože nikdo jiný by to se mnou nevydržel. A já jsem nemocná a neschopná žít s nikým jiným, protože ta moje nemoc a minulost mi to nedovolí. Prý neumím být vděčná za to, co mám a za to, co mi kdo dá. Každého jen využiju a pak ho odkopnu, protože s nikým nevydržím dlouho a protože nejsem schopna opravdu milovat! To on jediný je schopný se dívat na to, jak při sexu trpím a přesto mě dokáže mít pořád rád. To on jediný je schopný tolerovat moje „nálady“, zvracení, slzy nebo mou totální vyčerpanost nebo deprese. Všichni ostatní by ode mě kvůli tomu už dávno utekli a dali by ode mě ruce pryč. Takže já mám být ráda za něj a za to, že ho mám, protože on mi slibuje, že na rozdíl od ostatních, on mě nikdy neopustí a se vším mu bude dál pomáhat. A jak ho prý opustím, nebudu mít vůbec nic a nakonec skončím na všechno úplně sama, bez pomoci a bez jediného člověka, na kterého se budu moct obrátit, když mi bude zle.

Celou tu dobu, co jsem to chtěla ukončit, mě tímto vším vydíral a vyčítal mi všechno, co mi kdy koupil nebo dal a všechno, co pro mě kdy udělal. A já si připadala jako ta největší potvora a jako nejhorší člověk pod sluncem! Nesvéprávná, nemocná, nevděčná, bez nároku na vlastní přání, touhy nebo bez nároku na vlastní život. A pak se tu objevil další muž, který o mě moc stál a kterému jsem se líbila a já díky němu konečně dostala odvahu tomu ženatému rázně říct,  že chci, aby s tím přestal a aby mě už konečně nechal jít. A on to opravdu udělal. Urazil se, stáhl se a s brekem odešel. Cítil se hrozně ublížený a využitý. A dával mi to všemožně najevo. Psal mi škaredé smsky, volal mi, vydíral mě ještě víc, než předtím a vyčítal mi všechno možné. Dělal ze mě lehkou děvu a řekl, že ten můj „nový objev“ je jen další mojí hračkou v pořadí. Protože já ho vycucám, využiju a pak ho odkopnu jako nepoužitelný materiál, který už mi nebude k ničemu dobrý. Že prý už jsem taková. A že chudáci všichni ostatní, kteří na to přijdou.

A to byla pro mě poslední tečka. Už jsem prostě nemohla dál. Zkolabovala jsem a skončila opět na jipce na kapačkách, na přístrojích a na sondě, kde mě tři týdny zase dávali trochu do kupy a kde mě museli stabilizovat a pak jsem na další dva měsíce byla na psychiatrické klinice, protože jsem opět dostala do fáze, kdy jsem to všechno vzdala a kdy už jsem nechtěla žít!

Po návratu z nemocnice jsem se upnula k tomu „novému objevu“, kterého jsem si nastěhovala k nám, protože jsem věděla, že když tady bude on, tak ten ženatý za mnou nemůže a pokoušela jsem se s ním nějak žít. Ale nedokázala jsem to! Přesto, že jsem ho měla (a pořád mám!) ráda a přesto, že je mi s ním dobře, nebyla jsem schopna intimního života ani s ním. A začala jsem se mu vyhýbat a utíkat před ním. A to nebylo vůči němu fér! Neustál to! On bez sexu být nedokáže a chtěl se milovat skoro pořád, i víckrát za den a já sexu nejsem schopná a tak mi bylo pořád hrozně zle! A měla jsem zase pořád bolesti. Takže jsme se nakonec museli rozejít a já jsem z toho hrozně smutná, protože jsem toužila po tom, aby to konečně vyšlo a aby tu konečně pro mě někdo byl! A protože mi hrozně chybí ten pocit toho být někým opravdu milovaná a být pro někoho dulezitá!!

Moc bych chtěla být s ním! Usínat vedle něho a vedle něho se i probouzet! Chtěla bych se k němu moct přitulit, když je mi zle a taky bych chtěla, aby tu moji kluci měli takového strejdu, který by jim nahradil tatínka, kterého hrozně moc potřebují. Ale není to možný! A já nakonec musím dát za pravdu tomu ženatému muži, protože jsem tím jen ublížila dalšímu člověku, kterého jsem měla ráda a který měl rád mě. Já asi opravdu nic jiného neumím!!!

Jakmile Bedřich zjistil, že už má zase "volné pole", vrátil se a začal zase dělat to, co dělat nesměl. Bylo mi z něj zle! A já věděla, že tohle musí za každou cenu už konečně přestat! Takhle to už nešlo dál! A tak jsem se konečně po pěti letech odhodlala a rozhodla udělat všechno pro to, abych zachránila sama sebe, jeho ženu i jejich společné manželství, které v té době bylo už na rozpad!

 

 
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< listopad / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 7822
Měsíc: 461
Den: 16